Články / Rozhovory Dnes je 18. 10. 2018  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy

Zasílání novinek




Rozhovory

         A     A     A

Půl roku na Srí Lance

Neděle, 4.3.2018
Rozhovor s P. Petrem Vacíkem SJ po návratu z třetí probace

Alena Rousová

Jak na to došlo, že jste strávil půl roku na Srí Lance?

Jde o standardní program v rámci dlouhé jezuitské formace, o tzv. terciát. Má nejkratší definice je “sabbatical naplněný sérií workshopů”. Vybral jsem si Srí Lanku, protože mi to umožnilo přeskočit jednu zimu v Evropě a strávit ten čas v zemi tolik zajímavé svojí kulturou, dějinami a přírodou. Zdejší terciát trvá šest měsíců a začíná vždy začátkem září. Rok přede mnou tu byl navíc můj kolega Jan Regner, který mi potvrdil dobrou pověst zdejšího terciátu a zvláště Baylona Perery, který zde terciát vede. Prvním, kdo je u jezuitů zodpovědný za formaci, je dotyčný jezuita sám. Je tedy velmi důležité věnovat pozornost výběru správného místa, potažmo kompetentního člověka, od kterého se můžu něco naučit. Tuto volbu jezuita nemá v noviciátu, později ji však může uplatnit, pokud mu na tom záleží.

Kdo vytvářel komunitu, ve které jste žil? Jak jste se dorozumívali?

Bylo nás deset z Itálie, Francie, Keni, Indie, Malajsie, Vietnamu a České republiky. V celé skupině nebyli žádní lidé, kteří by sdíleli mateřský jazyk. Taková pestrost ale není u jezuitů výjimkou. Již od počátku řádu šlo o hodně mezinárodní společenství, a byl to právě pokles této mezinárodní pestrosti v řádových provinciích, který přispěl k částečné degeneraci řádu v průběhu dějin. Dorozumívali jsme se špatnou angličtinou, jak je tomu běžně u většiny mezinárodních skupin. Dalšími spolubydlícími byli malí gekoni, kteří nás v pokojích zbavovali pavouků, či několik velmi přátelských psů, kteří patří hlavně ke zdejšímu exercičnímu domu. Na zahradě pak potkávám dvě krávy, dva koně, divoké prase, želvu, kobru, krajtu, štíra a dikobraza. Z dikobraza jsme občas mívali guláš. Druhů ptáků a hmyzu je tu nepřeberně.

Pojmenujte některé zásadní odlišnosti tamního způsobu života.

Srí Lanka má klima tropického deštného pralesa. To je to, co člověka udeří do tváře hned po příletu. V nížinách bývá celoročně teplota hodně přes třicet stupňů, vlhkost i devadesát procent, což pro našince představuje mírnější formu sauny. Terciát se však nachází ve starém královském městě Kandy v centrální vrchovině, takže po celých šest měsíců máme takové vlhčí české červencové počasí, stabilně těsně pod třicet stupňů. Jakmile teplota klesne pod dvacet pět, docela dost lidí začíná nosit kulicha. Díky tomuto klimatu se nedělá velká izolace staveb, takže náš dům má v podstatě neustále otevřené všechny dveře a okna. Okno v mém pokoji jsem zavřel jen na několik chladných nocí, kdy teplota klesla pod dvacet stupňů a několik z nás docela silně nastydlo. Doprava na Srí Lance je nesmírně pomalá a fyzicky vyčerpávající. Jídlo je vynikající, většinou vegetariánské. Příroda je dechberoucí.

Srí Lanka je budhistickou zemí, která hostí islám, hinduismus a křesťanství. Zdejší buddhismus je navíc s hinduismem částečně prolnutý. Podle toho, co jsem viděl, žijí zde tato náboženství ve vzájemném respektu. V církevním prostředí jsou tu běžné i způsoby, které by některé lidi v českém prostředí velmi překvapily. Raději je tady nebudu popisovat, abych nikoho neurazil zbytečně. Jezuité mají tu výhodu, že díky své velké mezinárodní zkušenosti (pokud ji mají), mohou prostředí, ve kterém působí, obohatit a inspirovat tím, co se naučili jinde. Takovou prací si samozřejmě kromě vděčných spolupracovníků uděláme i nepřátele, díky kterým se opět můžeme něco naučit. Hospodin už pak naše schopnosti nasměřuje tam, kde je jich potřeba.

Co tvořilo náplň Vašich dnů?

Terciát je “škola srdce”, pro mě čas strávený intenzivně v hlubokém transformativním a uzdravujícím spojení s Bohem. Značná část času je k dispozici pro osobní studium, meditaci, reflexi, rozhovory s ostatními a pro poznávání místní kultury. Skupina se schází k jednotlivým tematickým workshopům, kde se probírají témata z jezuitské historie, spirituality a tak dále. Do terciátu patří také třicetidenní exercicie a spolupráce na nějakém místním projektu. Takto jsem strávil měsíc v dětském domově, kde jsem sloužil převážně jako hračka pro nejmenší děti. Na děti jsem mluvil česky a ony na mě sinhálsky a tamilsky. Vlastně jsme se vždy domluvili. Naším koordinátorem během terciátu byl místní jezuita Baylon Perera, jehož duchovní kompetence nám byla inspirací a útočištěm. Žil s námi ještě jeden místní jezuita Lalith, který se staral o všechny technické záležitosti, o komunikaci s místními a který organizoval celou řadu výletů. Seznamování se s místní kulturou znamená seznamování se s kulturou buddhistickou. Křesťanství zde výraznou kulturní stopu nezanechalo.

Samostatnou kapitolou bylo pozorování lidové zbožnosti, která je na Srí Lance všudypřítomná. Ve svých formách se zbožnost mezi místními budhisty, hinduisty a katolíky příliš neliší. Základní lidské potřeby jsou všude stejné a choreografie jejich vyjádření je univerzální. Náboženství a spiritualita tu v podstatě visí ve vzduchu. Nejen že tu neustále vlají nějaké modlitební praporky. Od čtyř od rána se jednotlivá náboženství sdělí také o akustický prostor. Zde je křesťanství asi nejtišší náboženství, snad také proto, že je zde křesťanů tak málo. A tak se řeholnice v dětském domově v Gampole modlí růženec při zpěvu muezzina “Allahu akbar”, který se ozývá z několika okolních mešit, stejný zpěv doprovází naše ticho po přijímání při mši. Modlíme se společně. Sestřičky to rozhodně netrápí a mně se přitom okrajově vybavují vzpomínky na trapné protesty českých islamofobů. Na některých bohoslužbách, které jsem celebroval, byli zbožně přítomni místní hinduisté, budhisté nebo muslimové.

S mými kolegy z terciátu jsme se shodli na tom, že jsme ještě nikdy neviděli tak silnou zbožnost jako při nočním výstupu na Adamovu horu. Tento několikahodinový výstup po asi šesti tisících schodů s převýšením tisíc metrů absolvují především budhisté, protože na vrcholu ve výšce dva tisíce dvě stě čtyřicet pět metrů nad mořem je chrám nad skálou s otiskem Budhova chodidla. Křesťané však tento otisk spojují s nohou biblického Adama a hinduisté s nohou Šivy. Putují ale i muslimové. Každý má tedy svůj důvod k tomuto náročnému výstupu, který mnozí berou jako pokání. Všechny tradice se přicházejí pomodlit na stejné místo. Na vrchol nesou mnoho zbožných darů a specialitou je pozorovat z vrcholu spektakulární východ slunce. Překvapivě mnoho lidí nese v náručí malé děti. Výjimkou nejsou ani velmi staří lidé, které z obou stran podpírají jejich příbuzní. Pro takové to znamená jít i víc než osm hodin po sedmikilometrovém schodišti nahoru a stejnou cestou potom také dolů. Mnohdy to připomíná spíše noční exodus. Tento zbožný výstup absolvuje také ohromné množství mladých lidí a atmosféra po celé cestě je velmi usebraná, přestože je za jeden den po úzkém schodišti vystoupá několik tisíc lidí a v podstatě je to jeden nepřetržitý průvod. Je to taková Compostella na jeden den s obrovskou výhodou, která je většině poutníků na cestě do Compostelly upřena: zpátky se totiž neletí letadlem - zpátky se jde celá cesta opět pěšky.

Setkal jste se s nějakými zajímavými osobnostmi?

Velmi zajímavou postavou je Aloysius Pieris. Ve spolupráci s tehdejším generálem jezuitů Pedrem Arrupem založil na okraji Kolomba centrum mezináboženského dialogu Tulana. Aloy, jak mu všichni říkají, je odvážným a kreativním teologem a platí za jednoho z největších křesťanských expertů na buddhismus. Strávil jsem v Tulaně týden plný inspirativních rozhovorů s Aloyem. Bylo pro mě velmi osvěžující konzultovat své porozumění esenciálním tématům právě s ním. Generace před námi měly Teilharda de Chardin, Enomiya Lassala, de Mella, Yamadu, Zvěřinu… ale i tak pro většinu lidí bylo možné nechat se jimi inspirovat pouze pomocí jejich knih. Pro mě vždycky byli důležitější žijící lidé, se kterými mohu strávit nějakou dobu a něco se od nich naučit. Pro mě to jsou velikáni jako například Tomáš Halík, Libor Zahradníček, Franz Jalics, Ama Samy, Mariano Ballester či Michael Paul Gallagher. Aloy Pieris patří do této kategorie velikánů, stejně jako náš průvodce terciátem Baylon Perera. V džungli nedaleko našeho terciátního domu také žijí buddhističtí mniši-poustevníci. Opakovaně jsem je navštívil a strávil mnoho hodin ve velmi obohacujících rozhovorech. S jedním z nich jsem si povídal skoro sedm a půl hodiny a chudák z toho mluvení měl bolesti v čelisti: že prý obvykle spíše mlčí…

Na co budete rád vzpomínat?

Na měsíc strávený v dětském domově mezi tříletými dětmi, mnoho času stráveného meditací pod stromem v hinduistickém chrámu nedaleko našeho domu, na tolik dobrých lidí, na nádhernou přírodu, na noční výstup na Adamovu horu.

Co Vám tento pobyt přinesl?

To nejdůležitější je natolik osobní, že Vám to takto přímo neřeknu. Myslím, že to však je a bude zřejmé z mého způsobu vnímání, uvažování, navazování vztahů a práce. Uvědomuji si stále znovu, že nepatřím k mainstreamu české katolické kultury a že není žádný důvod o to usilovat. Sdílím tedy nezaslouženě tuto “pozici na okraji” s výše jmenovanými velikány a také třeba s Ježíšem z Nazareta nebo s Ignácem z Loyoly. Budu zde tedy i nadále odvážně hlavně pro ty, kteří k tomuto mainstreamu nepatří, protože je jim těsný nebo protože jsou k tomu prostě od Hospodina v jeho prozřetelnosti povoláni. Terciát mi dodal více hloubky a odvahy a znovu mě ujistil Boží blízkostí.

Jaké úkoly Vás čekají nyní po návratu do ČR?

Jezuitský řád má dobrou tradici ve způsobu, jak použít pro Boží království konkrétní talenty, které Hospodin jednotlivcům štědře udělil. Když jsem odjížděl, český provinciál mi řekl, že budu po návratu pokračovat v rozdělané práci, tedy v exercičním domě v Kolíně a v pražské akademické farnosti. Toto se však může kdykoli změnit. Vracím se do Prahy, kde dosluhuje arcibiskup i jezuitský provinciál. Jména jejich nástupců budeme pravděpodobně znát během několika měsíců. Čekají nás tedy změny. Poté, co mě zaskočily výsledky voleb parlamentních i prezidentských, dovoluji si upřít svoji naději mimo jiné k těmto dvěma brzkým nominacím. Vracím se domů v době, kdy je nejen v naší zemi na vzestupu xenofobie a populismus, kterým v církvi odpovídá také fundamentalistický odpor k reformám papeže Františka. Fundamentalisté na všech stranách představují hlučnou a agresivní menšinu. Já mám obecně menšiny rád. Ale tomuto fundamentalismu je třeba spolu s Františkem vzdorovat; ne však plýtvat na něj silami, které je třeba o to více kreativně nasměřovat tam, kam napovídá vůle Boží.


Foto: Petr Vacík.
Fotografie můžete shlédnout ZDE


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
10.9.2018 Teologická fakulta v Olomouci nabízí večerní studium spirituality
8.9.2018 Další kurz duchovního doprovázení je připraven
14.8.2018 Mariánské kázaní Mistra Jana Husa
11.6.2018 Osoba má tvář
25.5.2018 Pokus o srozumitelnost



Novinka

Žijeme v době papeže Františka

Michal Altrichter

Označení Žijeme v době papeže Františka podtrhuje, že se nacházíme uvnitř jeho pontifikátu. Text sleduje buď přímo komentář k jeho stanoviskům či k těm, kdo papeže hodnotí, nebo analyzuje, co je s jeho postojem spojené. Odpovídá též na otázku, zda papež rozděluje, nebo spíše připravuje na to, co je důvodem k plnější jednotě...
objednat »






Úmysly Apoštolátu modlitby

Evangelizační úmysl: Poslání zasvěcených osob
Aby u mužů a žen zasvěcených Bohu vzplálo misijní nadšení a byli nablízku chudým, vyhnancům a těm, kdo jsou umlčeni a nemají slovo.
Národní úmysl: Za takové poznání Pána Ježíše, které nám umožní plně se na něj spoléhat (srv. Žl 23/22).
více »

Nejbližší akce

Setkání mladých lidí a řeholníků s názvem


III. konference o evangelizaci


Rekolekce s P. Józefem Augustynem


Magis Panama 2019


více »

Nejbližší duchovní akce

Kněžské exercicie


Kněžské exercicie


Duchovní obnova o mši svaté


Duchovní obnova pro manželské páry


více »

Kalendárium

Založení jezuitské univerzity v Bogotě

Památka mučedníků ze Severní Ameriky


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil