Články / Články Dnes je 28. 10. 2020  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy




Články

         A     A     A

Eucharistie v časech fyzického odštěpení od Kristova těla

Úterý, 4.8.2020
Krizová pastorační nabídka 10

Pavel Ambros

Myšlenky P. Pavla Ambrose SJ o podstatných náležitostech slavení eucharistie.


Postupně utichnou diskuze na téma hladu a touhy po eucharistii, efektivního zabezpečení náhradních forem slavení bohoslužeb včetně domácí liturgie a udělování svátostí. Ztichnou hovory o pozapomenuté praxi duchovního svatého přijímání a zcela zapomenuté, nyní doporučované zpovědi touhy (bez vyznání hříchů a rozhřešení). Otázky, které se nám v době koronaviru honily v hlavě, se však nepochybně vrátí. Byl to virus, ne nepřítomnost kněží, kdo se stal jazýčkem na vahách různých argumentů. Logicky se nabízející otázky, jak se dívat na různé možnosti, jak zaplnit zřejmý nedostatek kněží, kteří nebyli povětšinou sto nabídnout nic jiného než diskutabilní přenosy bohoslužeb. Setkali jsme se i s výjimečnou horlivostí. Museli jsme se zamyslet zcela nově nad tím, co svátosti v životě církve znamenají. Většina ani nemohla vykonat obvyklou velikonoční svatou zpověď spojenou se svatým přijímání na Zelený čtvrtek a Boží hod velikonoční. Letošní „hod“ byl spojen spíše s hořkým popelem. Ujasněme si: nejedná se jen o liturgické, kanonické nebo disciplinární předpisy. V pozadí všeho stojí celé naše vidění vírou a chápání tajemství církve. Stala se živější naše naděje křesťana, že kráčíme časem zkoušek k dovršení světa? Probudil se v nás neklid při pomyšlení, že máme opouštět zkostnatělé a neživotné? Můžeme odhadnout, jaké stopy toto vše zanechalo v Božím lidu? Stala se doba nákazy časem, kdy jsme mohli poznat, že jsme si ve společenství církve osobně blíž navzájem? Stal se nám Bůh bližším než dříve?

Názory odborníků, často velmi protichůdné, navíc svěřené politické moci je komunikovat veřejnosti, zavelely k fyzickému rozestupu, který přerůstal v odstup připomínající biblické malomocenství. Zdravý selský rozum doporučil rozlišování. V běžném životě jsme koronaviru zcela podléhali, tomu, co je pravým opakem svátostného slavení eucharistie. Ale nejen to: odstupy mezi lidmi, hranice, meze, příkopy a propasti jsou antitezí katolické církve. Jsme Božím lidem jen tehdy, slavíme-li společně proměňování hříšné izolace v blízkost, stáváme-li se církví (shromážděním). Jen ve společenství se odehrává přepodstatnění lidského v božsko-lidské. Slavení znamená proměnu (metabolé) chleba a vína v Kristovo Tělo a Krev a proměnu shromážděných na Boží lid. Je symbolem. Dává možnost vidět ve věci druhého, toho, koho se týká. Symbol nám říká, že existuje spojení mezi viditelným a neviditelným světem. Symbol je skutečnost osobní přítomnosti, protože Kristus může být přítomen mezi námi jen za předpokladu přítomnosti jeho osoby s oslaveným tělem. Slavíme proměnu darů, která odstraňuje vzdálenost mezi životem směřujícím k smrti a životem uvádějícím do dovršeného světa. A to v osobním pohledu na proměnu chleba a vína v Tělo Kristovo. Nejde léčit na dálku, musím vidět tvář. Proměna se odehrává osobním sebeodevzdáním se skrze, uprostřed a ve společenství. Děje se v situaci odsouzení a vyloučení ze společnosti, protože ten, o koho se jedná, je odsouzen k smrti. Jsou při ukřižování vyvedeni ven za město, mimo hranice městských hradeb. Slepý osud Ježíše se stává údělem toho, kdo se zcela vydává Otci, a těch, které nazývá svými, i když byli jeho protivníky a nepřáteli. „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Lk 23,34) To vše obsahuje eucharistie, Kristovy rány a jeho vzkříšení, blízkost, která nemůže nahradit nic jiného. Ale co to má co do činění se (ne-)slavením eucharistie v době koronaviru?

Okamžik lámání chleba bezprostředně před utrpením, dramatické výjevy na Golgotě a jídlo, při čemž emauzští učedníci poznávají vzkříšeného Pána, promýšlíme společně: jsou pro nás jedinou událostí. Nepředstavuje nic jiného než svátostné zpřítomnění okamžiku, jehož působnost v Duchu dopadá až k nám, kteří jsme se shromáždili kolem eucharistického stolu. Setkáváme se stejně, jako se setkal Kristus se svými učedníky.

Eucharistie, církev, společenství věřících znamená ve své podstatě jedno a to samé: setkání, spojení, osobní sjednocení, pravý opak osamocení, odloučení, vzdálení se, karanténa. Nemůžeme o nich uvažovat v abstraktním slova smyslu, protože se týká lidské tělesnosti. Kristova blízkost nemůže být ze své podstaty netělesná, nefyzická, nějak „nadčasová“. Z dobrých důvodů je slavení eucharistie spojeno se zvěstováním Božího slova, protože chvála (anamnéze, epikleze) je pro slavení tou částí, která ji utváří. Bez slova není proměna. Zvnitřnění tohoto obětování se Krista za nás je uskutečněno formou hostiny, jídla a pití eucharistických způsob. Událost přijímání spojuje v jedno veškeré úsilí církve o nepřerušenou každodenní proměnu tím, že vše, co je vyloučené, osamocené, opuštěné a je součástí běžného křesťanského života se stává láskou Božího lidu a dovršeným slavením eucharistie i součástí Kristova proměněného těla. Nařízení odpovídající rozumné úvaze o ochraně zdraví, ať už státní nebo církevní, tykající se slavení eucharistie zasahují samotné jádro toho, co eucharistie je. Jsou příčinou i změn v uvažování nad tím, co tato svátostná přítomnost v Kristu znamená a jak se mění. Lze se obávat, že důležitá stránka této proměny naší přítomnosti otřásané krizemi se stává již nesrozumitelnou. Je tomu tak z několika důvodů. Do popředí našeho zájmu v době pandemie se dostala stále sílící pozornost na mediální zprostředkování bohoslužeb. Byli jsme nakloněni věřit tomu, že video-mše jsou jedinou a nejlepší odpovědí. Na první pohled by se mohlo zdát, že je zcela bezproblémová, navíc poskytuje možnost „konzumace“ toho podstatného, co církev prožívá. Je však toto odůvodnění postavené na dojmech směrodatné? Mediální přítomnost věřícího na bohoslužbě nese v sobě riziko odtělesnění komunikace. V extrémní podobě se zůstává u mediálních událostí, umožňují spojení se všemi, a tím i zároveň s nikým. Povaha katolické církve, která je sice všeobjímající, na celém světě rozšířené, ale přece jen v konkrétním místě existující církve, díky krizi s jejími bezpečnostními opatřeními představuje něco víc než jen elektronickou quasikatolicitu globalizovaného mediálního světa.

Ono mediálně realizované odtělesnění komunikace není jen pastorační otázkou, ale zasahuje výrazně do dogmatického pohledu na to, co svátosti jsou ve své podstatě. Svátosti nás přivádějí do událostí utrpení a v něm uskutečněné proměny člověka, který žije v odloučení, osamocení, vydán na pospas sám sobě, ponechán vlastní svépomoci. Přivádí nás k postoji Kristova zřeknutí se sebe sama a totálního vydání se za všechny (za mne osobně) formou památky. Mediální zprostředkování mší jako skutečností, které patří do mediální struktury světa, přes všechna zdání zosobněného přístupu, který virtuální svět dovedně předstírá, nás může uvést v omyl se domnívat, že mechanismy zdánlivé přítomnosti učiní výjimku v případě bohoslužby. Virtuální svět vnímá diváka výlučně v jeho věcné, předmětné rovině, kterou jen stěží lze překonat. Konečně zahlazuje čistě mediálně slavená bohoslužba stěžejní sakramentální rozdíl mezi znamením a skrze toto znamení označenou skutečnost za ní. A to již samo o sobě by stačilo, abychom měli pochybnosti, zda zprostředkovává i vnímání bezprostřední Boží i lidské přítomnosti. Je dobře známo z různých studií, že sociální média umí navozovat dojem zdánlivé komunikace a z nadějí ve společnosti vytuší, jak mohou ve virtuálním prostředí působit na velké množství lidí. Z božského se však smrtelní lidé nemohou těšit nezprostředkovaně. Proto se kvalita zážitku slavení nestala nikdy měřítkem kvality křesťanského života nebo zkušenosti s Bohem. Z naší zkušenosti můžeme ukázat naléhavě na to, že přenos audiovizuální mše nebo mše přenášená televizí je nanejvýš znamením pro slavení eucharistie v určitém místě a času, ne přítomnosti. Proto tolikrát zdůrazňované upozornění, aby nebyly vysílány záznamy mší! Mezitím nově obnovená diskuze o nemožnosti účastnit se slavení eucharistie fyzicky a přijímat (půst od eucharistie) otevřela otázku duchovního svatého přijímání. Rostla snaha zabránit tomu, aby se slavení mše a její streaming kladl na stejnou úroveň.

Jakým směrem budeme muset v našich církevních společenstvích dále uvažovat? Právě vzhledem k tomu, že fyzický odstup a nemožnost osobní účasti vynucenou okolnostmi infekční nákazy jsme prožívali v době Velikočního třídenní a následné velikonoční doby, je to zvláště naléhavé. Analogie k situaci učedníků sedících za zarýglovanými dveřmi nás zve! K čemu především? Promýšlet modely přítomnosti Krista v církvi, které mají mít svátostnou povahu. Vezměme vážně do úvahy, že se zmrtvýchvstalý Kristus zjevil malé skupince uzavřené v místnosti, kde byli shromážděni ze strachu. Byli to ti, kdo se vytrvale modlili. Pro život církve budoucnosti je dobré připravovat Boží lid na to, že mohou slavit vlastní slavnost Svatého týdne ve svých domovech a že i toto slavení má svátostný ráz. Důvod je jediný: je znamením odkazujícím dále – na přítomného Krista. Sledování televizního přenosu nebo streaming mohou být chápány nanejvýš jako možný, ale ne nutný „zákusek“. Podstatné je neopouštět svátostnost toho, co se odehrává při slavení eucharistie: skutečné sycení se eucharistickým chlebem.

Můžeme zde naznačit tři souvislosti, které lze sledovat.

a) Eucharistie je spojením slova a chleba s vínem. Domácí bohoslužba je oním slovem, které připravuje na eucharistický chléb. Proto je pastoračně důležité spojovat domácí slavení bohoslužby slova se zpovědí touhy a propojovat vytrvalou modlitbu s duchovním svatým přijímáním. Jedno i druhé s očekáváním budoucího možného slavení eucharistie celého Božího lidu! Do tohoto slavení má vstoupit celé, prodloužené období slyšení slova a života z něho. Obdobu můžeme najít v přípravě na křest, v katechumenátu, v němž katechumeni žijí dlouhou dobu čekání na křest a přijetí eucharistie, co prožívají osamoceně, se stává součástí čekání celého Božího lidu.

b) Druhá cesta sleduje linii dlouhé tradice pomoci, kterou církev pečlivě vždy nabízela: přijímání pro nemocné a s nemocnými. Proto biskupové ať mají větší odvahu dát impuls (doporučení spojené s návodem) k přípravě mnohem většího počtu služebníků – rozdělovatelů eucharistie. Budou svázáni s běžným životem svých farností a ostatními typy křesťanských společenství. Budou eucharistii přinášet všem jím blízkým členům pravidelně. Podíváme-li se do naší pastorační praxe, vidíme, že těchto někde ani nechybí. Hlavní vadu je možné najít v nedostatku hladu po eucharistii. Je důsledkem našich katechezí, kázání a vzdělávání zaměřených výlučně na morální podmínky přijetí eucharistie, ne na život z eucharistie! Rozvinuté katecheze příprav nejsou, bohužel, souměřitelné s prakticky nerozvinutou katechezí mystagogickou. V otázce hygienických předpisů ukazuje naše společně sdílená zkušenost hranice možného překračování pravomocí, užívání státní moci a politicky motivovaných důvodů rozhodnutí radikálně omezující svobodu pohybu. Tyto hranice je oprávněné přestoupit i za cenu „politické nekorektnosti“ tím, co můžeme civilním jazykem nazvat sousedskou výpomocí. U tohoto zdánlivě malého znamení před tímto světem nejde na prvním jen o to, abychom uctili Krista přijetím eucharistie, ale abychom ukázali, že v tomto domě, otevřeném přijetí eucharistie, bydlí lidé, kteří se vytrvale modlí a patří k tělu Kristovu. Svědectví přináležitosti ke Kristu zůstává i v době infekce důležitější než zdravotní opatření přesahující míru racionálně odůvodněné obezřetnosti. Je třeba rozlišit požadavek chránit své zdraví a jednat tak, aby člověk svým způsobem jednání vystavoval riziku nákazy, před vnitřní povinností vydávat svědectví, ať je to vhod či nevhod. Vezměme do úvahy skutečnost, že i lidé nakažení, byť i v karanténě, musí mít k obživě chléb a základní potraviny. Ochranné pomůcky se nevyžadují ve styku rodin uvnitř vlastních domovů.

c) Není možné se rovněž vzdát požadavku místa, kde křesťanské společenství slaví eucharistii. Již od starověku bylo zvykem z tohoto jediného místa slavení přinášet eucharistii tam, kde ji nebylo možno slavit. Byla nošena těm, kteří se jí nemohli účastnit. Princip slavení na určitém místě, s nímž můžeme být duchovně spojeni i společnou informací a viditelnými projevy přináležitosti, musí být velmi pečlivě střežen a rozvíjen. Je zde společenství věřících v místě, které slaví přítomnost Krista – zde pro nás přítomného osobním způsobem. Naši zkušenost církve z katakomb nemůžeme jen tak opomíjet. Přinášení eucharistie do domů prostřednictvím členů rodiny před nás klade vnitřní povinnost být znamením denního prolomení izolace, do které se rodina proti své vůli dostala vnucenými okolnostmi. Představuje nejen duchovní a náboženský rozměr křesťanské sounáležitosti, ale je proměnou (metabolé) naší omezené aktivity (chléb) a rozvinutím pasivity a strpěním (víno), stává se eucharistickou přítomností, která vstupuje do naší sociální izolace a rizika, že ke své hanbě přijmeme strategii distancování se od malomocenství dnešní doby. Ba hůře: stane se normou našeho jednání. Přinášet eucharistii do našich domácností členy rodiny těm, kteří na ni v předem domluvené době čekají, není nic jiného než oživit v sobě obnovené svátostné pochopení církve. Do těchto situací eucharistie vstupuje. Je čekáním na druhý příchod Kristův!

Tento nebo podobný postup bude lépe odpovídat pochopení svátostného charakteru celé církve, protože Boží lid se jím stává svátostným znamením. Zde je možné si ujasnit jedno důležité: Nezastiňovat církev, která je „v Kristu jakoby svátostí neboli znamením vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“ (LG 1; Lk 10,42) Obdobná pastorační rozvaha je této skutečnosti bližší než všechny poněkud halasné odkazy na bohoslužby vysílané prostřednictvím medií. Nemůže být stejně hodnotná. Zdánlivost osobní přítomnosti je pouhou šalbou našich smyslů. Toto pastoračně-dogmatické rozlišení se týká otázky činné účasti věřících na bohoslužbách, která otevírá tak vážnou otázku, jako je vztah „společného kněžství věřících (sacerdotium commune) a kněžství služebného neboli hierarchického (sacerdotium ministeriale seu hierarchicum).“ (LG 10) Užití medií pro kázání, katechezi a vzdělávaní je nanejvýš prospěšné a opomíjet se v dnešní době nemůže. Slavení bohoslužby je však zcela jiná kategorie křesťanské existence ve světě.


Text ke stažení naleznete ZDE.

Foto: Alena Rousová.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
19.10.2020 Bez Kříže
19.10.2020 Nově objevit slavení neděle a svátků
15.10.2020 Svatá Markéta Marie Alacoque – usmiřující Ježíšovo Srdce
14.10.2020 Nově objevit liturgii hodin
13.10.2020 Kurz duchovního doprovázení online



Náš tip

Čím dál větší Bůh

Brian O’Leary

Irský jezuita Brian O’Leary vychází z pestré zkušenosti dlouhodobě přednášejícího na různých institutech, ale rovněž ze zkušenosti exercitátora v několika světových centrech spirituality Ignáce z Loyoly. V textu nám ukazuje, jak pomáhá ignaciánská spiritualita odhalovat…..
více »






Úmysly Apoštolátu modlitby

Evangelizační úmysl Misijní poslání laiků v církvi
Modleme se, aby laici, zejména ženy, v síle svého křtu měli větší podíl na odpovědnosti v církevních institucích.
Národní úmysl Za misie – ať je na přímluvu sv. Jana Nepomuka Neumanna s nadšením podporujeme, šíříme radost evangelia a pomáháme potřebným.
více »

Nejbližší duchovní akce

Liturgické exercicie pro kněze


Setkání seniorů


Duchovní obnova s P. Jiřím Pleskačem


Jednodenní duchovní obnova pro zaměstnance Charity


více »

Kalendárium

Památka bl. Dominika Collinse

Památka sv. Alfonse Rodrígueze

Památka bl. Ruperta Mayera


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil