Svatý Ignáci, pohleď na tento zmatený svět,
studny jsou zasypané a knížata světa jak vlci vyjí nad údolím běd,
meč řinčí, války jdou krajem a konec světa je skorem,
zbloudilé lidstvo umírá bludem jak zkoseno morem.
Svatý Ignáci, pohleď na tento zbloudilý svět.
Svatý Ignáci, dej sílu přemoci strašného hada,
jenž na vahách ohně z nás mnohé již váží,
všude vidět bezpočet plameny spoutaných paží
a tolik duší s křídly ohořelými přímo do jícnu Gehenny padá.
Svatý Ignáci, dej, ať nezrezaví v pochvě náš duchovní meč.
Svatý Ignáci, který panuješ v slávě na vrcholcích nebeských hor,
statečný bijce satana i těch, kteří mu slouží,
jenž Čechy opět Čechám jsi vrátil, Kristu a církvi,
pros za nás, bychom se opět vzbudili z mrtvých,
zažeň mor pohodlí a řeči lstivé, jež smyčkou kolem nás krouží,
by řečí jasnou každý z nás planul jak v slunci vrcholky hor.
Svatý Ignáci, jenž v dobách zmatků vyřkl jsi „ano“ a řekl jsi „ne“,
dej, ať radostných časů jsme úrodné sémě,
by příštích jsme nebyli hanbou, ať tato nás nezapře země,
kde vrchy zelené a zvonice zlaté
v dobách velkých vždy zpívaly chválu Panně svaté.
Svatý Ignáci, uč nás v lásce zvolati „ano“, uč nás v lásce říkati „ne“.
Svatý Ignáci, oroduj za naši zem a celou Evropu chraň,
ať pohrdajíc žvaněním, ale poslušná Slova
ta země křesťanská k slávě se zdvíhá znova,
chraň její chrámy a svatyně, kde chléb se láme a žehná,
kde v kalichu víno se třpytí pozdvižené do prostoru bez dna,
jejž zlatými paprsky měří slunce bílé a jasné
podobající se Bohu Otci s lokty roztaženými a tváře krásné,
když v náruč nás volá jako strom z ornice vůně a plody.
Ať všichni slyší hlas: Vzhůru srdce! Vzdujte se vody!
Temnoty táhnou, ale dnes v Tobě nám září víry Alkazar,
veliteli velící k výpadu od hradeb hvězdných
věnčících pole a zahrady nebeské vlasti.
Ty buď náš vůdce i korouhev válečná vpředu,
Tvé vyzvání naplň všechny blázny lásky a cti,
ať stoupají vítězně tam, kde strmí věčný Alkazar .
Pro všechny mučedníky, jejichž krev símě nové Evropy rodí,
pro všechny chudé a ponížené, v nichž mnozí vidí jen zvíře,
pro všechny, kdož budou zrnem, až zaduje vítr a v propast požene plevy,
vítr, jenž houfy hor pokojně pase a řeky v dolinách vodí,
pro všechny, kdož chtějí uzřít slunce, až stane nad zemí za polední šíře
a ze všech srdcí, kde ještě budou klokotat slzy, zvednou se radostné zpěvy,
pro všechny vládce, jež přišli v Kristu vydobýt pokoj,
pros za nás hříšné a slabé, svatý Ignáci,
dej nám statečnost v pozemských bitvách, svatý Ignáci,
veď nás do království Božího, svatý Ignáci!
Autor: František Lazecký (1905–1984)
Foto: Průčelí bývalé jezuitské koleje v Praze na Karlově nám. (Alena Rousová).
