Zamyšlení 2: Příprava srdce, nejen mysli
Příprava na Pánův příchod není jen intelektuálním cvičením či plánováním úkolů. Jak nám připomíná kardinál Tomáš Špidlík, velký znalec spirituality křesťanského Východu, advent je především časem „očišťování srdce“.
V této tradici srdce neznamená jen sídlo pomíjivých emocí. Je to „místo Boží“, naše nejhlubší duchovní centrum, kde se člověk skutečně setkává se svým Stvořitelem. Aby se toto setkání mohlo uskutečnit, musíme změnit způsob, jakým se modlíme. Často přicházíme s připraveným projevem, se seznamem přání – vedeme monolog. Advent nás však zve k dialogu, k naslouchání. Špidlík se ptá: „Kdo mluví a slyší odpověď a kdo na odpověď dál reaguje, jaké ještě potřebuje důkazy o existenci toho, s kým mluví?“
A když se naše srdce stane tímto naslouchajícím „místem Božím“, mění se i náš pohled na chaos všedních dní. Adventní naděje přestává být abstraktním pojmem a stává se hmatatelnou realitou, kterou rodák z Boskovic ilustruje symbolem eucharistického chleba.
Představme si události našeho dne jako jednotlivá zrnka obilí. Jsou různé, roztříštěné, zdánlivě nesouvisející – starosti, radosti, úkoly. Náš rozum se jich zmocní, „rozemele je“ svou úvahou a spojí dohromady. Řekneme si: „Toto je můj den.“ To je náš denní chléb.
A zásadní pointa? „Ale ten chléb mě nenasytí, nebude-li v tom chlebě Kristus.“ Pouhé prožití dne nestačí. Skutečná adventní naděje spočívá v závazku vidět i v tom nejroztříštěnějším a nejobyčejnějším dni Kristovu přítomnost. Pokud v „chlebu“ svého dne uvidíme Krista, budeme skutečně žít – dnes, zítra i na věky.
Otázka k zamyšlení: A dokážu díky tomuto ztišení posbírat roztříštěná „zrnka“ svých denních starostí a proměnit je v „chléb“, ve kterém rozpoznám přítomného Krista?
