Zamyšlení 4: Období svaté touhy
V duchovním životě jsme často vedeni k podezřívavosti vůči svým touhám. Spojujeme si je se sobectvím, s touhou po majetku nebo uznání. Jezuita James Martin vycházející z ignaciánské tradice nám však připomíná, že „advent je celý o touze“.
Je to „období touhy“. Starozákonní čtení jsou plná touhy Izraele po Mesiáši. Jan Křtitel vyjadřuje naději na příchod Vykupitele. Samotná země, jak slyšíme u proroků, touží po přítomnosti Boha. Advent je časem, kdy máme své touhy nejen krotit, ale především jim naslouchat a identifikovat je.
Klíčový postřeh ignaciánské spirituality, jak jej James Martin předkládá, zní: „Naše nejhlubší touhy jsou Boží touhy přebývající v nás: touhy po pokoji, po lásce, po naději, a především po Bohu.“ Nejsme to my, kdo iniciuje duchovní touhu; jsme to my, kdo se probouzí k touze, kterou do nás Bůh již vložil.
Problémem není touha sama o sobě, ale to, že se spokojíme s jejími mělkými náhražkami. Advent nás vyzývá, abychom šli hlouběji. Abychom se pod nánosem tužeb po nových věcech, po klidu nebo po úspěchu odvážili dotknout té nejhlubší, svaté touhy, kterou je touha po samotném Bohu.
První adventní týden je tedy pozváním k upřímnosti. Dovolit Bohu, aby nám odhalil, po čem skutečně toužíme, a abychom v této touze rozpoznali Jeho vlastní volání.
Otázka k zamyšlení: Jaká je má nejhlubší touha v tomto adventním období? Po čem skutečně hladoví mé srdce?
