Zamyšlení 1: Bůh, který teprve přijde
Teologie Karla Rahnera je hlubokým ponorem do tajemství adventu. Ve svých meditacích se pozastavuje nad paradoxem naší ústřední adventní modlitby: „Každý rok… svineme všechny naše potřeby a tužby a věrné očekávání do jediného slova: Přijď! A přece, jaká zvláštní modlitba!“ Ptá se, proč voláme „Přijď“, když v jádru naší víry je přesvědčení, že už přišel.
Rahnerova odpověď převrací naše chápání času. Boží příchod není jen minulá událost (Betlém), ani jen budoucí událost (parusie, druhý příchod). Boží příchod je „věčný přítomný okamžik“. Bůh je vždy Ten, který přichází. Není statickým hybatelem kdesi v minulosti, ale dynamickou budoucností, která nás táhne k sobě.
Tento pohled proměňuje náš advent. Nečekáme pasivně na něco, co se stane (Vánoce), ale aktivně se otevíráme Tomu, kdo neustále přichází do našeho života. To je to, co Rahner nazývá „ctností všedního dne“. Je to naděje, která nespočívá ve velkolepých zázracích, ale v tichém přesvědčení, že Bůh se s námi setkává v naší obyčejnosti, v našich rutinách, v našich malých radostech i v únavě.
První adventní týden nás tedy nezve k nostalgické vzpomínce na Betlém, ale k otevřenosti vůči Bohu, který přichází teď. Naše naděje není v tom, že unikneme všednosti, ale že právě uprostřed ní objevíme „Boží sestup věčnosti do času“.
Otázka k zamyšlení: Kde ve své „všednosti“ – v práci, v rodině, v tichu svého pokoje – dnes očekávám Boha, který přichází?
