Zamyšlení 12: Radost, která se stává misií
Pro papeže Františka nebyla radost jen nějakým vedlejším produktem víry; je to samotná podstata evangelia. Celý jeho programový dokument, kterým zahájil svůj pontifikát, se nazývá Evangelii gaudium – Radost evangelia.
Radost, o které František mluví, „je misionářská radost“. Je to radost, kterou „cítí sedmdesát dva učedníků, kteří se vracejí z misie plní radosti“. Bývalý hlavní představený salesiánů don Pascual Chávez to při čtení exhortace vystihl přesně: „Radost, o níž papež mluví, je radost z Dobré zprávy, z toho, že Bůh se stává slabým jako my, přichází mezi nás jako dítě.“
Tato radost je opakem smutku, který pramení ze sobectví a izolace. František tvrdí, že křesťan nemůže být „prorokem zkázy“ nebo mít „tvář jako na pohřbu“. Radost gaudete tedy není něco, co si pasivně užíváme ve svém soukromí. Je to dynamická síla, která nás pohání ven – „vyjít na periferie“.
Adventní radost je nakažlivá. Je to radost z toho, že jsme byli milováni jako první, a tato zkušenost nás nutí sdílet dobrou zprávu, že Bůh přichází zachránit svět, zvláště chudé a opomíjené, ke kterým má evangelium přednostní určení.
Otázka k zamyšlení: Je má víra zdrojem radosti, kterou chci přirozeně sdílet s ostatními, nebo ji prožívám spíše jako soukromou povinnost?
