Zamyšlení 15: Lásku lze pochopit, jen když je vtělená
Jsme na konci třetího týdne adventu. A můžeme si připomenout citát Henriho de Lubaca: „Víra není skladištěm mrtvých pravd… Lásku lze pochopit, pokud je vtělená. Služba bližním je pro křesťana jedinou formou, jak se naučit sjednocující lásce.“
De Lubac ve svém díle Katolicismus: Sociální aspekty dogmatu vedl teologický boj proti „čistému individualismu“ ve spáse. Důrazně kritizoval myšlenku, že spása je jen o „mé radosti“, že je to „má soukromá věčná spása“. Takový pohled je podle něj zradou křesťanství.
Proč? Protože Bůh se nevtělil do izolovaného jedince, ale přijal lidskou přirozenost. Vtělení je aktem lásky, který nás spojuje dohromady. Jsme spaseni společně, jako jedno tělo. Dogma o vtělení není abstraktní pravda; je to sociální realita.
Pomalu končící adventní čas nás proto volá k tomu, aby naše láska k Bohu nebyla jen pocitem nebo souborem myšlenek. Musí se „vtělit“. Naše láska k Bohu, kterého nevidíme, je prázdná a falešná, pokud se nestane tělem v konkrétní lásce a službě bližnímu, kterého vidíme.
Otázka k zamyšlení: Kde a v kom se má láska k Bohu dnes „vtělí“ do konkrétního, viditelného skutku služby?
