V našem bulletinu jsme se v čísle 3/2025 opět vrátili k tématu synodálního procesu. Kam církev za tyto roky pokročila, v jaké fázi se nyní nachází? Článek teologa Roberta Svatoně shrnuje učiněné kroky a formuluje dědictví papeže Františka, které nás zavazuje k synodální cestě i do budoucnosti.
Papež František hovořil o tom, že doba, v níž žijeme, není pouze obdobím velkých změn, ale že prožíváme čas, kdy se mění samotná epocha. Do tohoto kontextu se klade synodální proces, který celosvětově v katolické církvi probíhá už čtvrtým rokem. V prvé řadě je nesen zkušeností společného hledání a rozlišování celého Božího lidu, který se učí rozumět logice jednání trojjediného Boha, jenž vychází ze sebe, aby se daroval pro život světa. Proto bychom ústřední otázku synody o synodalitě mohli formulovat následovně: Jak být jako církev v tomto okamžiku znamením přítomnosti spásy a jak se tímto znamením stále autentičtěji stávat? Ve světle této otázky představuje synodální proces impulz na cestě k autentickému modelu církve pro třetí tisíciletí, který by navazoval na dědictví živé tradice a rozvíjel inspiraci učení 2. vatikánského koncilu.
Etapy synodálního putování
Jednou z charakteristik synody o synodalitě je, že má povahu procesu. Na rozdíl od předchozích biskupských synod, které byly zaměřeny především na konkrétní událost, jíž bylo generální shromáždění zástupců světového episkopátu v Římě, má synoda podobu putování tvořeného mnoha úseky, během nichž se s různou intenzitou zapojují všichni členové Božího lidu. Zrekapitulujme si milníky, které ukazují, jak se synoda v jednotlivých fázích stala společným putováním všech pokřtěných a jejich pastýřů spojených s Petrovým nástupcem.
Úvodní etapa se odvíjela v rámci diecézí, tedy místních církví. Právě v nich se uskutečňuje první úroveň synodálního života, který zde má svoji osobitou tvář spjatou s určitými osobami, dějinami a kulturou. V diecézích celého světa proběhla od podzimu 2021 do jara 2022 setkání skupin věřících, které na základě duchovní konverzace popsaly svou zkušenost synodality a navrhly kroky k jejímu prohloubení. Touto cestou se uskutečnila konzultace Božího lidu, která je nedílnou součástí synody a intenzivním projevem účasti všech pokřtěných.
Zprávy shromážděné v diecézích byly shrnuty na úrovni biskupských konferencí do národních syntéz, na jejichž základě vypracoval generální sekretariát synody Pracovní dokument pro kontinentální etapu představený v říjnu 2022. Jen pro dokreslení: tento text odráží závěry sto dvanácti z celkového počtu sto čtrnácti biskupských konferencí na světě a též odpovědi všech patnácti východních církví spojených s Římem. Dokument nepředložil bilanci sociologického šetření, ale výjimečné svědectví, jak Boží lid může naslouchat hlasu Ducha svatého a jak se učí uplatňovat nadpřirozený dar smyslu pro víru. Zároveň text zachytil obraz církve v její rozmanitosti, rozdílnosti, konvergencích i napětích na celém zemském glóbu.
Pracovní dokument se následně ocitl v ohnisku zájmu sedmi kontinentálních setkání, která v první čtvrtině roku 2023 proběhla v rámci Evropy, Blízkého východu, Afriky, Asie, Oceánie, Severní Ameriky a Latinské Ameriky a karibské oblasti. Jednalo se o církevní shromáždění, na kterých byli zastoupeni nejen biskupové, ale i kněží, zasvěcené osoby a laici. Shromáždění, která měla podat zpětnou vazbu k pracovnímu dokumentu, posílila ojedinělým způsobem dialog a vazby mezi různými místními církvemi uvnitř světadílů.
Všeobecné shromáždění synody biskupů se na základě rozhodnutí papeže Františka slavilo ve dvou zasedáních, a to v říjnu 2023 a v říjnu 2024. Na obou měli delegáti k dispozici tzv. Instrumenta laboris, tedy dva pracovní texty, které sloužily jako podklady k reflexi, diskuzi a rozlišování. Tři skutečnosti jsou hodné zmínky: 1) Zasedání se včetně hlasovacího práva poprvé v historii biskupských synod zúčastnili i ne‑biskupové. 2) V celém průběhu byli aktivně přítomni zástupci dalších křesťanských církví. 3) V době mezi dvěma zasedáními byl jednak poskytnut prostor pro zpětnou vazbu místním církvím a jednak bylo papežem ustanoveno deset studijních skupin pověřených prací nad vybranými aspekty synodality, které potřebují být prohloubeny teologicky, pastoračně a kanonicky.
Povolání k synodální konverzi
Na konci druhého zasedání synody (2024) byl schválen závěrečný dokument. O jeho mimořádném významu svědčí, že jej papež František prohlásil za součást řádného učitelského úřadu Petrova nástupce. Tímto gestem dal najevo, že římský biskup patří do synodální církve a její dynamiky jako ten, kdo v ní plní úlohu základu jednoty i garanta synodality.
Dokument je výjimečný tím, že nevznikl ani v pracovnách teologů, ani ve vatikánských kancelářích, ale nese pečeť zkušenosti celého Božího lidu i rozlišování jeho pastýřů. Text obsahuje mnoho konkrétních podnětů, které již nyní mohou být rozvíjeny v životě církve v oblasti církevního rozlišování, rozhodovacích procesů, transparentnosti a vyhodnocování církevního jednání a praxe. Klíčová se jeví podpora spoluzodpovědnosti a široké spoluúčasti v životě a poslání církve, která se tímto způsobem proměňuje v synodální společenství.
Bezprostřední návrhy k podnícení synodálních procesů v církvi je však třeba vnímat v širších souvislostech, neboť synodální proměna není prostým zaváděním nových manažerských technik. Vůdčí a sjednocující perspektivou synodality je podle závěrečného dokumentu úkol církve zvěstovat evangelium o Božím království a pokračovat v Ježíšově díle. Služba misijnímu poslání církve ve světě se musí stát základním kritériem pro rozlišování všech následných kroků na společné cestě. Za střed poselství synody lze pokládat výzvu ke konverzi, k níž Kristus a Duch svatý volají všechny pokřtěné i celou církev a každé církevní společenství. Synodalita jako ovoce milosti je cestou duchovní obnovy i strukturální reformy, které vyplývají ze spojení s Kristem, pramenícího ze křtu, díky němuž jsme si navzájem svěřeni.
Synodální proces se stal příležitostí znovuobjevit katolicitu církve, která neznamená strnulou uniformitu, ale dynamickou jednotu zrcadlící pestrost národů, jazyků, kultur, povolání, charizmat a služeb. Katolická církev v kontextu globálního pluralismu představila sebe samu jako společenství v rozmanitosti, jehož harmonii působí Boží Duch.
Katolicita a synodalita je budována dvěma principy: vztahovostí a výměnou darů. Ve světle zkušenosti synody lze říci, že vztahovost je kořenem synodality. Je totiž vepsána jak do nitra každého člověka stvořeného k Božímu obrazu, tak do struktury církve, která má původ v Trojici. Růst synodální církve je nepředstavitelný bez opravdové konverze vztahů, vždyť právě jejich kvalita je rozhodující pro svědectví. Jsou to naše vztahy, v nichž životem vyznáváme víru v Boha, který je společenstvím milujících osob. Je ‑li církev budována jako síť vztahů, pak je její život určován a rozvíjen výměnou darů. Toto základní pravidlo se promítá jak do vztahů mezi jednotlivými členy Božího lidu, tak do poměrů mezi místními církvemi a zároveň utváří vazby katolické církve k ostatním křesťanům a vůbec ke všem lidem, povolaným ke spáse. Každý byl od Boha obdarován a vpřed kráčíme všichni společně, když vděčně objevujeme a velkoryse sdílíme plody Božího působení. Tato cesta předpokládá rozšíření prostoru vlastního srdce, zřeknutí se soběstačnosti a otevření se k přijetí druhých – na rovině osobní i církevní.
Synodální putování nekončí
Závěrečný dokument jako plod synodálního putování uzrál. Tím však synodální proces neskončil, neboť jeho dovršení spočívá v přijetí dokumentu ze strany Božího lidu. Papež František proto závěrečný text předal celé církvi, aby se s jeho pomocí mohla spolehlivě orientovat v životě a poslání. Tímto krokem vstoupila katolická církev do fáze recepce, během níž se bude snažit osvojovat si styl, kterým se vyznačuje synodální misijní církev.
Těžiště bude ležet nyní na místních církvích, které se ve stálém dialogu na úrovni provincií, kontinentů i celého světa mají učit být církvemi synodálními. Důležité je, aby proces učení byl zasazen do kontextu, v němž tyto církve žijí, a aby se diecéze nebály pojmenovat výzvy, které jsou pro ně typické. Synodální církev vyniká uměním vypořádat se tvůrčím způsobem s polaritami a napětími, a také odvahou opustit zaběhnuté, ale možná také už dobíhající mechanismy. V místních církvích je zároveň podstatné podporovat již fungující synodální praxi a rozšiřovat uplatňování synodálních postupů. Rozhodující však je proměna mentality. Vstupujeme‑li do etapy, která vyvrcholí slavením celocírkevního shromáždění v roce 2028 v Římě, učiňme tak s otázkou: „Co ty, Pane, ode mě, od naší místní církve, od naší farnosti očekáváš na cestě růstu ve společenství, spoluúčasti a poslání?“
Robert Svatoň
Zdroj: bulletin Jezuité 3/2025. Foto: Jesuit.Media
