V roce 2025 oslavil kulatiny nejstarší český jezuita P. Jiří Šolc, dovršil 80 let. Potkáte ho na Hostýně, usměvavého, vstřícného k poutníkům, starostlivého ve svěřeném poslání. Již natolik srostl s tímto poutním místem, že zde bude působit i po oficiálním odchodu Tovaryšstva, ve výpomoci diecézním kněžím, kteří péči o Hostýn přebírají. Je nám ctí vám našeho oslavence představit.
Otče Jiří, jak vzpomínáš na rodinu, ze které jsi vyšel? Jaké bylo tvoje dětství a dospívání?
Narodil jsem se v Červeném Kostelci jako třetí ze čtyř dětí manželů Anny a Augustina Šolcových. Mám tedy bratra a dvě sestry a byli jsme vedeni k životu z víry. Všichni ještě žijeme a dle možností se setkáváme. Již jako chlapec jsem začal ministrovat. Měl jsem to štěstí, že se o nás ministranty tehdy staral pan Jan Pazdera, bývalý bohoslovec, jehož studia ukončil komunistický totalitní režim v padesátých letech. V období, kdy jsem ministroval, pan Pazdera pracoval v cihelně nebo v dolech. Pro nás ministranty organizoval letní tábory skautského charakteru a my větší jsme se scházeli v sobotu na setkáních, kde jsme si povídali o náboženských věcech. Neměl jsem tedy žádný problém s rozporem mezi vědou a vírou, jak se nám to snažili ve škole vnucovat, ale poznával jsem, že věda a víra jsou dvě cesty k plné pravdě.
Ke konci osmé třídy jsem si dal přihlášku na strojní průmyslovku do okresního města Náchoda, kam jsem byl přijat. Průmyslovku jsem úspěšně ukončil v roce 1963. Po průmyslovce jsem nastoupil jako pomocný konstruktér do textilky VÚB v Ústí nad Orlicí. Odtud jsem se po roce hlásil na Vysokou školu strojní a textilní (VŠST) v Liberci, kam jsem byl přijat, přestože jsem měl v posudku, že jsem věřící. Při přijímacím pohovoru jsem místo politiky dělal přijímačky z náboženství, kde jsem se naštěstí lépe orientoval než v politice. Profesor, který se mnou jednal, byl rozumný a doporučil mě. Protože byl rozumný a férový, byl po roce 1968 komunisty z vysoké školy propuštěn. VŠST jsem studoval v letech 1964 až 1969, kdy jsem studium úspěšně ukončil a po několikaměsíční práci ve výzkumném ústavě jsem nastoupil na rok vojenské služby.
Červený Kostelec je znám velikým počtem duchovních povolání ke kněžství, ale i k zasvěcenému životu. Jaký je tvůj příběh povolání?
Je nás asi deset žijících kněží, z toho dva biskupové. Myslím, že i na tomto má velkou zásluhu Jan Pazdera, který po roce 1968 studia ukončil a byl vysvěcen na kněze. Tím, že se staral o ministranty – a bylo nás asi osmdesát –, vzniklo i mnoho pěkných a zbožných rodin, ve kterých vyrostla i nová kněžská a řeholní povolání. Já jsem měl to štěstí, že v Liberci byl kaplanem P. František Opletal, který se mládeži a nám studentům vysoké školy věnoval. Setkávali jsme se o sobotách na faře. Tehdy v Liberci působil jako kostelník P. Alois Dlugi, jezuita, který neměl souhlas ke konání kněžské služby. U něj jsem si měl možnost vykonat duchovní cvičení sv. Ignáce, a tím se posílila má touha stát se knězem, i když definitivní rozhodnutí padlo později.
Ke konci druhého roku studia mne a Pavla Jančíka povzbudil P. Opletal, abychom se přihlásili ke studiu bohosloví do Litoměřic a mohli se stát kněžími. Pavel byl přijat, ale má přihláška byla odmítnuta. Později po ukončení vysokoškolského studia, když jsem se znovu hlásil, mi bylo sděleno, že není v celospolečenském zájmu, abych měl druhou vysokou školu. Asi po dvou dalších letech dostal P. Dlugi souhlas ke kněžské službě u řeholních sester. Tehdy jsem se rozhodl, že ho požádám, aby mi pomohl se vstupem do řádu jezuitů. Spojil mě s tehdejším provinciálem P. Janem Pavlíkem SJ a ten mi umožnil, abych 30. listopadu 1968 začal noviciát v Tovaryšstvu Ježíšově za doprovodu P. Františka Jedličky, který tehdy působil u řeholních sester na Horním Maxově. Později byl jmenován farářem ve Smržovce, pod kterou Horní Maxov patřil.
Po ukončení studia na vysoké škole jsem bydlel na faře ve Smržovce a dojížděl jsem do zaměstnání do firmy Elitex v Tanvaldu. Ve volném čase jsem se snažil studovat teologii, abych mohl přijmout kněžské svěcení i přes nesouhlas komunistického režimu. V tomto úsilí mi pomáhali i další kněží a řeholníci, františkáni. Asi po sedmi letech práce v Tanvaldu jsem tři roky pracoval ve výzkumném ústavu Elitex v Liberci a potom v Preciose v Jablonci nad Nisou, až do sametové revoluce 1989. Věnoval jsem se technologii a programování NC strojů. Kněžské svěcení jsem přijal tajně 13. března 1982 od biskupa Jána Chryzostoma Korce.
Jak se ti dařilo žít své zasvěcení Pánu v podmínkách komunistického režimu?
Své řeholní zasvěcení jsem se snažil žít tak, že jsem čerpal z duchovních zdrojů modlitby, zvláště meditace a breviáře, ze zpytování svědomí, ze studia filozofie a teologie. Pomáhal jsem jako ministrant ve farnostech, kde jsem žil, a navštěvoval jsem křesťanská společenství mládeže. Snažil jsem se být mládeži užitečný, ale vystupoval jsem jen jako civilní osoba. Po vysvěcení na kněze jsem sloužíval mši svatou u sebe doma, případně při návštěvách rodičů a sourozenců. Jenom oni věděli o mém svěcení.
Nastal přelomový rok 1989 a otevřel netušené možnosti. Co přinesly tehdejší změny tobě?
Ještě do rozbouřené doby, kdy nebylo jasné, jak vše dopadne, mi asi 23. ledna 1990 přišel dopis od P. provinciála Jana Pavlíka, abych převzal farnost Jablonec nad Nisou a s tím i čtyři filiální kostely, které byly z Jablonce spravovány. K předání došlo k 1. únoru 1990 a první mši svatou jsem tam sloužil v kostele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova 2. února 1990 na svátek Uvedení Páně do chrámu. Předání farnosti ze dne na den byl pro mě šok, protože jsem nikdy předtím nesloužil mši svatou veřejně, nikdy jsem nepohřbíval, nesezdával, nedělal matriku ani účetnictví.
K tomu jsem byl zván na setkání sametové revoluce, přicházel na kloub topení v kotli na faře… Zpočátku se mi večer, když jsem se měl modlit breviář, chvěly ruce. Po čase se to trochu zklidnilo, ale již k začátku prázdnin jsem dostal instrukci ke stěhování na nové místo. Společně s P. Rudolfem Duškem SJ jsme dostali na starost farnosti Louny a Ročov s přidruženými farnostmi, celkově asi deset kostelů, v nichž se sloužila nedělní mše svatá. Tehdy jsme oba v sobotu odpoledne a navečer sloužili dvě nedělní mše a v neděli každý mše tři.
Kde všude jsi působil v pozdějších letech?
Asi po dvou a půl letech jsem dostal nové poslání. Převzít na Moravě farnost Lidečko s filiálním kostelem ve Střelné a s kostelem v Horní Lidči, jehož výstavba započala roku 1992. Měl jsem tak umožnit P. Josefu Čunkovi SJ, který tam dosud působil, aby se mohl uvolnit pro funkci magistra noviců. Kostel sv. Václava v Lidči byl posvěcen 2. října 1994 arcibiskupem Janem Graubnerem. Předtím, 20. srpna 1994, byly požehnány a do zvonice namontovány zvony. Požehnal je P. Erich Pepřík, generální vikář.
Již v roce 1995 jsem dostal nové poslání. Byl jsem poslán do komunity u kostela sv. Ignáce v Praze, kde jsem vypomáhal, ale brzy jsem dostal na starost blízký farní kostel sv. Štěpána. V Praze jsem působil do roku 1999, kdy jsem dostal za úkol převzít farnost, komunitu a exerciční dům v Českém Těšíně, včetně okolních farností a filiálních kostelů. V Českém Těšíně jsem působil do konce července 2005. Od 1. září téhož roku jsem dostal za úkol pomáhat v duchovní službě na poutním místě Svatý Hostýn, které měl na starosti P. Jan Chromeček SJ. Asi po dvou letech jsem byl jmenován rektorem baziliky a asi rok potom i představeným komunity.
Během mého působení na Svatém Hostýně se podařilo realizovat některé důležité opravy v bazilice. Byla provedena výměna chrámové podlahy. Byla vyrobena replika původní dlažby. Jde o ručně sypanou dlažbu o tloušťce 4 mm, provětrávanou, aby se vlhkost netlačila do zdiva, a vybavenou temperací trubkami s topnou vodou. Topíme převážně dřevem a baziliku temperujeme obvykle na teplotu asi 12 °C.
Další velkou akcí bylo vybavení věží sedmi novými zvony. Jeden z dvou původních zvonů zůstal v sestavě, druhý byl dán do muzea. Tento počin byl vázán k roku 2012, ke stoletému výročí korunovace sochy Panny Marie s Ježíškem zlatými korunkami. V roce 2019 jsem své dosavadní funkce předal mladším spolubratrům a na Hostýně působím doposud jako kaplan.
Co pro tebe Svatý Hostýn znamená?
Svatý Hostýn je pro mě nejvýznamnější místo mého působení a jsem přesvědčen, že jsem zde i nejvíce duchovně užitečný bližním, to je poutníkům, kteří přicházejí, a to především při službě ve zpovědnici. Mohli bychom říct, že Svatý Hostýn je jakousi „zpovědnicí Moravy“. Svátost smíření, kterou zde přijímá velké množství poutníků, je příležitostí pomoci jim na jejich duchovní cestě ke křesťanské opravdovosti, to je k naplnění jejich života obětavou, trpělivou, milosrdnou a sloužící láskou.
Mohl by ses s námi podělit o něco z duchovního života, co považuješ za opravdový poklad?
Přichází mi na mysl toto: Nebojte se svátosti smíření! Je to setkání s milosrdnou Boží láskou, která na vás čeká, která vás touží pozvednout a naplnit pokojem a štěstím, v tomto čase, s výhledem do věčnosti.
Srdečně děkujeme za rozhovor, otče Jiří, a přejeme ti, ať stále čerpáš pokoj a radost z Boží přítomnosti.
Rozhovor připravil Miroslav Herold SJ
Foto: František Ingr
Zdroj: bulletin Jezuité 4/2025
