V září roku 2023 se novým ředitelem školy Nativity stal Luboš Hošek, bývalý dlouholetý ředitel Dívčí katolické střední školy v Praze. Jeho pohled na školu Nativity přináší následující článek.
Školu Nativity znám vlastně krátce, od podzimka 2023. Oč kratší dobu ji ale znám, o to ji poznávám „rychleji“. Telefon prezidenta školy P. Jana Adamíka SJ se ozval posledního srpna zmíněného roku, ředitelem jsem byl jmenován v září, s generálem jezuitského řádu jsme se ve škole setkali v listopadu a vzápětí po této návštěvě Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova potvrdila setrvání v roli zřizovatele školy.
Seznámení se školou
V rámci své první návštěvy školy jsem měl možnost kratšího, asi dvaceti-třicetiminutového rozhovoru mezi čtyřma očima s každým z vyučujících, respektive členů sboru. Mnohý z nich je osobnost, často nepředstíraně samorostlá. Na otázku, kde se cítí vedle rodiny být ve „svém“ společenství – přátelském, farním, křesťanském či jinak chápaném, ve své „sociobublině“ – mi ale naprostá většina z nich odpověděla podobně, zhruba stejnými slovy: „No přeci tady, v Nativity, ve sboru…“. Děčín je v lecčems misijní končinou, není snadné najít vztahy s druhými na „podobné vlně“ mimo svůj domov, ale jednoznačnost a přesvědčivost ukotvenosti většiny mých nových kolegů ve vzájemném společenství sborovny, ne toliko v běžné pracovní kolegialitě, mě odzbrojily. A povzbudily. Ale také trochu znejistily – budu jim umět jejich vzájemnost alespoň nekazit, nebo lépe, pomoci dále upevnit, prohloubit?
Během rozhovoru otce Artura Sosy, generálního představeného Tovaryšstva, s žáky Nativity využil host neplánovaného časového prostoru k několika předem nepřipraveným osobním otázkám na děti. Kladl jim otázky ve smyslu: „Proč sis vybral právě tuto školu?“ Trochu ve mně při té otázce zatrnulo, děti jsem ještě tolik neznal, odpovídat se jali žáci starších ročníků, už od pohledu nezatížení potřebou reagovat korektně nebo dokonce diplomaticky, prostě tak, jak by si nový pan ředitel přál. Odpovědi oněch několika přímočaře vyhlížejících pubescentů, kteří se rozhodli na tázání P. generála reagovat, mě rovněž v pozitivním smyslu odzbrojily, zasáhly. Obsahovaly totiž vyjádření jako: „Tady je to víc o partě, vztazích, skoro komunitní.“ Nebo: „Kantoři jsou v Nativity osobnosti.“ Či dokonce: „Zajímají se tu nejen o to, jaké máme známky, ale celkově o nás, jak nám je, co řešíme…“ Ty nenacvičené, bezprostřední výroky zněly naprosto přesvědčivě, vypovídaly víc než to nejhlubší inspekční šetření. Ale taky zavazovaly a zavazují – jen to nepokazit, posunout aspoň trošku dál.
Obě uvedené zkušenosti pro mě byly introdukcí do toho, co se obvykle nazývá vizí školy, jež spolu s misí zároveň školu ozvláštňuje, činí ji specifickou, jedinečnou. Odpovídá na otázku po tom, v čem jsme jiní, jací chceme jako školní organismus být, o co usilujeme. V případě školy Nativity odpověď na uvedené vidím jednoznačně jako trvalou snahu být s pedagogy i nepedagogy školy v takové jednotě s Bohem a mezi sebou navzájem, která může nevysloveně, jaksi mezi řádky, motivovat i svěřené děti k tomu, aby vnímaly a rozvíjely vzájemné vztahy přátelské, třídní, školní jako prioritu, to důležité, o co ve škole, potažmo v životě, usilujeme. Inspirativní, symbolická v tomto smyslu je skutečnost, že Nativity není zřizována standardním subjektem, osobou, ale společenstvím, Tovaryšstvem.
Čím škola Nativity není
Rok co rok se do Nativity hlásí vyšší počet zájemců, než můžeme do nově otevírané šesté třídy přijmout. V loňském roce bylo dvojnásob přihlášených. Nativity ale rozhodně není elitní škola pro vybrané.
Krajské kolo Ústeckého kraje v letošní olympiádě z dějepisu v kategorii druhého stupně základních škol s odskokem před ostatními žáky, včetně těch z nižších ročníků gymnázia, ovládla Veronika, žákyně deváté třídy Nativity. Ve stejné soutěži v kategorii středoškoláků zvítězil gymnazista Matouš, náš absolvent. Podobná nebo téměř podobná umístění v různě zaměřených soutěžích získávají naše děti navzdory tomu, že Nativity je spíše malá škola, relativně často. Každý deváťák ke konci roku prezentuje ostatním výsledek své celoroční absolventské práce, coby přípravu na potenciální obhajobu svých budoucích výstupů na vyšších stupních škol. V rozvrhu mají žáci hodinu týdně tzv. „tichého čtení“, podporující schopnost ztišení se, nerušení druhých, koncentrace. Přesto ale naše škola není zařízením primárně pro děti nadprůměrně nadané.
V uplynulých osmi letech se naše škola umístila sedmkrát na prvním a jednou na druhém místě pomyslného žebříčku základních škol na Děčínsku porovnávajícího úspěšnost absolventů při přijímacích řízeních na střední školy – přesto ale nejsme zaměřeni na úspěšnost coby nejvyšší metu, které je podřízeno všechno ostatní.
Za humny naší školy vyrostl nový domov pro seniory. Náměstek primátora nás požádal o převzetí jakéhosi patronátu školy nad domovem – v rámci projektu mezigeneračního setkávání naše děti opakovaně navštěvují seniory, klienty domova. Učitelé mezi sebou vybrali kulatou částku finanční pomoci pro rodinu jednoho ze současných žáků, jenž spolu se svými třemi sourozenci zůstal bez maminky, která podlehla agresivní nemoci. Pravidelně, dvakrát do roka, probíhá ve škole „koláčování“, dobročinný jarmark. V každé třídě je alespoň jeden žák, který vyžaduje pomoc asistenta. Ani charitní školou dobročinnosti ale Nativity není.
Čím tedy škola Nativity je?
V souvislosti se zdáním jakési výběrovosti, úspěšnosti, dobrosrdečnosti atd. nutno mít na paměti jako prioritu ono notoricky známé a notoricky zapomínané: „Nejprve hledejte Boží království, vše ostatní vám bude přidáno“ – Boží království v nás a mezi námi. Jaké vztahy budu mít s ostatními členy školního společenství, takové si coby kantor ponesu do hodiny a budu jimi sice nevysloveně, ale o to silněji působit na děti. Učit se ale vykonávat nějaké dílo, službu společně, ne toliko za sebe, ale také a především ve společenství s konkrétními bližními, může být náročnější, někdy jakoby komplikovanější. Ale věřím, že požehnanější, očistnější.
Co konkrétně v Nativity podnikáme pro to, aby se naše vzájemnost a služba nesly „na jedné vlně?“
Děti se učí v málo početných třídách v počtu do maximálně šestnácti žáků, k dispozici při výuce je jim spolu s vyučujícím i asistent pedagoga. Na začátku šestého ročníku, tedy hned po vstupu do Nativity, absolvují žáci stmelovací pobyt, jehož aktivity jsou plánovány tak, aby děti zakusily rozdíl individuálního zapojení do realizace s konkrétními druhými spolužáky. Každé ráno před zahájením výuky dětem nabízíme tzv. slovíčko, jakési povzbuzení k vidění, rozlišování a prožívání sebe i druhých v určitém přesahu. Jeden den v měsíci patří třídnímu společenství – se svým třídním vyučujícím ho mohou děti prožít jinak a jinde než podle rozvrhu.
V pondělí ráno před výukou se někteří z nás scházíme ke společnému rozjímání a přímluvě za konkrétní potřebné žáky a potřeby školy. Za velmi mnohé ve snaze soužití v jedné Boží vlně vděčíme otcům jezuitům – dvakrát týdně můžeme být na mši svaté, jsou k dispozici k individuálním rozhovorům, doprovázení, svátostné službě. Jako členové sboru se pod vedením řádového kněze všichni účastníme vždy v pololetí třídenní duchovní obnovy spojené se silentiem. Závěrečná dvoudenní reflexe uplynulého školního roku, která není koncipována prioritně duchovně, probíhá za aktivní účasti jezuitů. Letos se mohou vyučující scházet k úvodu do Písma v podání otce Cyrila Johna SJ. Do značné míry spontánně, svépomocně, byly letos sboru nabídnuty přednášky i osobní svědectví o tom, čím může být, a čím by být naopak neměla, církevní škola, co je vůbec křesťanství a jaké hodnoty nabízí. To pro mě byla velmi silná zkušenost – spontánní sdílení konkrétních členů sboru o svém životě z víry a zároveň upřímný zájem ostatních, často tzv. nepraktikujících kolegů a kolegyň o to, co vlastně křesťanská víra je. Přišlo mi to také jako účinná prevence možných vzájemných nedorozumění v třeba i podstatných věcech ve sboru, který je pestrý co do složení z věřících i těch bez zkušenosti s církevní praxí. Když jedni autenticky vyznají, v co a Komu věří, stanou se tím srozumitelnějšími pro ostatní kolegy, kteří se nemusí cítit odděleně, nezasvěceně. Naopak se mohou i otevřeně zeptat, případně podivit, ale hlavně mít všichni společně příležitost být účastni na společenství a službě školy Nativity.
Článek vyšel v bulletinu Jezuité 2/2025.
Online archiv bulletinu najdete na https://jezuite.cz/bulletin/
Foto: Při návštěvě školy Nativity v listopadu 2023 se otec generál Arturo Sosa SJ ptal žáků, kde leží jeho rodná Venezuela (František Ingr, Člověk a víra).
