Že je ignaciánská spiritualita stále inspirativní, ukazuje společenství, které tuto duchovní tradici spojilo s hnutím charizmatické obnovy. Komunita Chemin Neuf vznikla ve Francii, u nás má své sídlo v Tuchoměřicích u Prahy. O životě Komunity jsme si povídali s Pavlou Strettiovou CCN.
Vaše Komunita patří k tzv. novým komunitám vzniklým po II. vatikánském koncilu. Můžeš nám říct něco o jejím vzniku a zakladateli?
Na počátku Komunity Chemin Neuf bylo živé křesťanské společenství, které se scházelo v Lyonu ve Francii jeden večer v týdnu ke společnému večeru chval a naslouchání Písmu. V tomto společenství se postupně začala rodit touha začít žít spolu a vytvořit tak jádro společenství, které bude žít pod jednou střechou. Psal se rok 1973. V první Komunitě žilo sedm lidí. Jejich hlavou byl jezuitský kněz Laurent Fabre, který dostal zvláštní poslání založit Komunitu s dovolením svých představených. První mladí se scházeli v Lyonu v ulici Montée du Chemin Neuf, což v překladu doslova znamená „výstup nové cesty“. Když nově vznikající Komunita hledala pro sebe vhodný název, ponechala si jednoduše Chemin Neuf, tedy „nová cesta“, i když český překlad názvu nepoužíváme.
Je jisté, že otec Laurent vtiskl novému společenství tvář, kterou sám žil. Vnímám, že byl naplněn dvěma proudy, které se mu zdály důležité, životodárné a pro něho osobně neoddělitelné. Z jedné strany byl již v závěru dlouhých studií a ignaciánská spiritualita ho naplňovala čím dál hlouběji. Z druhé strany se během studií setkal se dvěma bratry protestanty, kteří ho pozvali na víkend do hor, kde se změnil do značné míry jeho život. Na tomto víkendu přijal křest Duchem svatým tak, jak to prožívá charismatická obnova. Zdálo se mu, že věci, které se žijí v charismatické obnově (dále jen obnově), jsou něčím, co velmi dobře obohacuje a doplňuje prožívání jezuitské spirituality. V obnově poznal dobrý nástroj k uskutečnění známé Ignácovy věty, že „není tak důležité, co člověk pochopí rozumem, ale co zakusí v duši“.
Komunita má několik charakteristických rysů – společný život lidí v celibátu a manželů s rodinami, z různých zemí. Jak takové soužití vypadá?
Členy Komunity jsou muži i ženy svobodní i zasvěcení, kněží i rodiny, lidé z různých církví. Je to pořádný mix, jako když do mixéru hodíte mnoho dobrého ovoce z různých krajin. Někdy říkáváme: nevíme, jak je to možné, ale trvá to už přes pět desetiletí. V Komunitě máme skoro všude kulaté stoly, které vyjadřují respekt a bratrství. Nikdo si nemůže sednout do čela a výborně se u takového stolu povídá. A v těch osmi lidech se u jídla v některých domech setkáte třeba s lidmi ze šesti nebo sedmi zemí, protože Komunita je v mnoha zemích a dost se stěhujeme. Tak rozmanitý život je nádherný. Zároveň s tím jdou ruku v ruce výzvy. Třeba rodina z Konga bude vychovávat děti jinak než rodina z Polska. A zcela jinak než francouzská rodina.
Je tedy potřeba hodně mluvit. Není to respekt „já tobě nic, ty mně nic“, ale spíš tak nějak do hloubky: pojďme si povídat, chtěla bych pochopit, jak to máš, jak se to dělá u vás a proč bys tohle udělal raději takhle. Jak se tohle u vás žije? V srdci naší Komunity je smíření a Ježíšův kříž. Bible říká: „Kristovou smrtí tato zeď padla… oba tábory dosud nepřátelské byly spojeny v jednu Boží rodinu, v jedno tělo, a tak konečně zavládl mír.“ (Ef 2,14–16) Čas smíření je podstatným kamenem našeho společného života. Pravidelně zařazujeme prostor ticha v kapli, kdy se můžeme osobně mezi sebou smířit. Děláme to většinou v rámci mše svaté.
Jak vypadá každodenní život rodin, které žijí v Komunitě?
Rodiny si mohou vybrat jednu ze dvou forem života stejně jako každý člen Komunity. Říkáme tomu fraternita života (lidé bydlí společně v jednom domě) a fraternita čtvrti (lidé bydlí mimo dům). Všichni jsou skutečnými členy Komunity se stejnými závazky, ale jejich život není stejný. Lidé venku chodí do práce. Když jsem do Komunity přišla, rychle jsem si všimla rodin, které žily s námi v domě. Mají mít co největší osobní prostor, přiměřený byt, většinou auto, pokud ho potřebují, zvonek na vstupních dveřích, děti chodí do běžné školy, prostě snažíme se, aby život páru i život dětí byl velmi dobrý.
Rodiny pak fungují s námi, pracují s námi, modlí se s námi, většinou jíme spolu oběd, ostatní jídla mají u sebe v rodině. Přítomnost dětí v domě mi dělá moc dobře. Děti mají schopnost mne zastavit v některé mojí „velmi důležité činnosti“. A vyprávějí mi poslední novinky. Pomáhají mi vidět to, co je podstatné a očím neviditelné. Pokud se některé dítě v rodině nemá dobře, rodina přijme takové rozhodnutí, aby bylo ve prospěch všech a zejména toho, kdo se nemá dobře. Dítě má vždycky absolutní prioritu. A samozřejmě oba členové páru. Pokud je to pro ně lepší, odstěhují se mimo dům do fraternity čtvrti.
Žijete také ekumenický rozměr. Jak k tomu došlo? A jak žijete ekumenismus konkrétně?
Ekumenický rozměr Komunita získala zcela přirozeně. U samého počátku katolické charismatické obnovy totiž stáli protestanté. Byli součástí charismatické obnovy, a proto byli mnozí také přítomní v modlitební skupině, která předcházela vzniku Komunity. Když pak vznikající Komunita rozlišovala mnohé věci formou hlasování, o ekumenickém zaměření se nikdy nehlasovalo, protože to bylo jasné. Jsme katolickou komunitou s povoláním k ekumenismu. Když jsem vstupovala do Komunity, netušila jsem, jak důležité je být společně s dalšími bratry a sestrami z jiných církví, nad ekumenismem jsem více nepřemýšlela. Ale Bůh mi postupně rozšířil srdce. Fakt, že žijeme společně, usnadňuje snahu o jednotu. Máme takový zvyk, že myjeme nádobí ve velkých bílých lavorech, abychom byli společně, je to milý bratrský čas.
Ekumenismus začíná pro nás, když spolu vaříme, když spolu stojíme v týmu před mladými, před páry, na exerciciích, když děláme akce. Otec Laurent často říká: „Co můžeme dělat společně, dělejme společně.“ Anebo: „Zdi rozdělení nesahají až do nebes.“ Snažíme se o ekumenismus, jak to jen jde. Pečlivě sledujeme mnohé teologické snahy o přiblížení církví, ale žijeme ekumenismus zdola, řekla bych „od kávy“. Ten nejlépe pomáhá bořit předsudky. Občas mám vnitřně obraz velkého kříže, před kterým klečíme křesťané různých církví a upřímně prosíme o odpuštění za historické křivdy. V některých chvílích mám dojem, že se už tahle vize stává realitou.
Můžeš popsat některé aspekty ignaciánské spirituality ve vašem životě?
Každý bratr nebo sestra či manželský pár se zavazuje k osobní formaci, aby zvládli komunitní život tak, jak je postavený. Nabízíme každému formaci v bratrském životě, v duchovním životě včetně teologie a skrze bratrskou službu. Komunita je odpovědná za Teologický institut v Dombes, kde mnozí naši bratři a sestry studují. Studium považujeme stejně jako Ignác za podklad dobrého rozlišování a umožňujeme ho bratřím a sestrám široce tak, jak je to jen možné. Hodně se věnujeme duchovnímu doprovázení, které je velmi cenné pro pojmenování Boží vůle v každodenním životě.
Jak říkal Ignác – pomáhat lidem nacházet Boha ve všech věcech. Tím, že pořádáme týdenní duchovní cvičení podle sv.Ignáce, duchovní doprovázení je důležité. Zároveň do hloubky probíráme základy vnitřního uzdravení, které je dnes tak potřebné. Vzniklo Siloé, což jsou exercicie zaměřené na vnitřní uzdravení. Důležitou součástí naší práce jsou farnosti, které byly Komunitě svěřeny. Dále práce se studenty ve studentských domech. Stále pracujeme nad otázkou, co by dnes Ignác nabídl mladým.
Když jsem vstupovala do Komunity, bylo to chvíli po tom, co odcházející benediktini poprosili Komunitu, aby převzala péči o cisterciácké opatství ve francouzském Hautecombe. Je to překrásné místo na břehu ohromného přírodního jezera. Proto je právě tam formační centrum mladých a každé léto tam organizujeme více týdnů festivalu Welcome To Paradise. Je to akce, kde hlavní slovo je WELCOME. Každý je vítán a přijímán. Chceme, aby se církev dostala na periferii (jak chtěl papež František). Nevíš, co se svým životem? Vítej na festivalu! Stydíš se za svoji minulost? Vítej! Jsi ztracený ve svém citovém životě? Vítej! Máš problém se závislostí? Vítej! Všichni mohou přijet. Nabízíme hodně možností, ale také pevný duchovní program. Jeden z večerů je setkání s Boží láskou skrze chvály a svědectví. Další je večer smíření. Jiný večer zveme mladé k přijetí Ježíše a Ducha svatého, každý na rovině, na které zrovna je. Žijeme v malých desetičlenných skupinkách, které jsou místem slova. A to všechno za stálé duchovní služby přímluvné modlitby a duchovního doprovázení.
Kde všude Komunita působí a jak a od kdy je přítomná v Česku?
Komunita působí dnes ve 30 zemích na čtyřech kontinentech. Zasvěcení tvoří menšinu. Většinu tvoří manželské páry. Naše touha je sloužit světu a církvi. Jak píše Ignác: „cítit s církví“ a být uprostřed světa. V tomto smyslu je fraternita čtvrti (lidé žijící mimo naše domy) skutečným povoláním. V Čechách jsme v klášteře v Tuchoměřicích u Prahy. Tento dům jsme získali v roce 1998. Je to bývalá jezuitská rezidence. Do Čech jsme přišli na pozvání otce kardinála Miloslava Vlka. V Tuchoměřicích jsme rádi, je to místo blízko letiště, máme dobrou spolupráci na světské úrovni s vesnicí, která využívá náš prostor velkého dvora a sýpky pro mnoho celoročních slavností, jako je vánoční pozvání, jarní jarmark, různé hudební produkce. Máme otevřenou knihovnu, kam chodí každý měsíc děti z místní školy. Naši přátelé z vesnice udělali v části kláštera kavárnu, což je výborný prostor setkávání. V klášteře běží týdenní i víkendové obnovy. Pak je tu kostel a farnost, kde se kromě jiného věnujeme dětem všeho věku.
Jak jsi poznala Komunitu ty a kdy jsi do ní vstoupila?
Komunita nabízí v Čechách od 90. let manželská setkání Kána. Tehdy se setkání zúčastnili moji rodiče. Vstupovala jsem v létě 1997. Odjela jsem do Francie do Hautecombe na formaci. Už tehdy v mém životě „Boží mlýny mlely“, takže mi ani nevadilo naučit se francouzsky. Začátek byl těžký. Prožívala jsem velké Boží doteky, ale zároveň mě Bůh skrze bratrský život od základu uzdravoval a osvobozoval. Byl to ale krásný čas. Dnes žiji v Komunitě v Čechách.
Co tě přitahuje na Komunitě? Co vše jsi měla v životě a činnosti Komunity na starosti? Působila jsi v zahraničí?
Každý den chválím Pána za dar života v Komunitě, který je pro mne velmi silnou zkušeností vlastního obrácení a Boží věrnosti. Mám jednoduše ráda způsob, jak žijeme, jak vypadá náš den, naše práce navenek i vše, co k nám patří, jako ignaciánská spiritualita a charismatická obnova. V Komunitě pomáhám animovat duchovní cvičení, věnuji se liturgii a hudbě, dlouhodobě pracuji s mladými v různých skupinách od 10 do 30 let. Miluji práci s dospívajícími, kteří ještě neztratili spontánnost a s nimiž rychle zjistíte, na čem jste. K tomu všemu mi Pán ještě dal velký dar, že mne Komunita povolala do práce v nočních barech mezi ženy živící se prostitucí a do věznice. Obojí dělám v ekumenickém týmu. Je neuvěřitelné, jak se tváří v tvář velké bídě okamžitě spojíme v tom podstatném. Zvěstujeme živého Pána, a to je nad každou rozdílnost. Do zemí, kde jsem žila, patří kromě Francie katolické Polsko, krásná zkušenost s tradicí a živým Duchem. Dále Martinik a Guadeloupe ve Střední Americe, odkud si nesu zkušenost se vším, co může být jinak, a taky to funguje. Bylo pro mne silné žít s lidmi černé rasy, kteří se dodnes vyrovnávají s minulostí otroctví, a zároveň cítit jejich ohromnou vzájemnost a otevřenou náruč.
Rozhovor připravil Petr Havlíček SJ
Zdroj: bulletin Jezuité 1/2026
Foto chemin-neuf.org
