Důraz, který se v ignaciánské spiritualitě klade na osobní vztah s Bohem a naslouchání jeho hlasu může možná někdy vyvolat dojem, že se jedná o jakousi individualistickou spiritualitu, ve které nehraje společenství zásadní roli. Následující řádky by chtěly tuto představu poupravit, a to na základě pohledu na jednu etapu ze života sv. Ignáce.
Pokud si zadáte do internetového vyhledavače „Ignác z Loyoly“, vyjede vám řada vyobrazení tohoto světce. Na drtivé většině těchto obrazů, kreseb či soch je přitom nápadná jedna věc – Ignác je na nich sám. Ignác se tak mnohým může jevit jako jakýsi předobraz moderního důrazu na individualitu a osobní rozvoj, kde hraje hlavní roli askeze a pevnost vůle.
Tento pohled ovšem neodpovídá skutečnosti. Už první námitka může znít: ano, Ignác bývá často zobrazován sám, ale téměř vždy v modlitbě ve společnosti Boha či Panny Marie. Skutečně, během prvních let po svém obrácení, když putoval Španělskem a Itálií do Svaté země a vedl spíše osamocený život, si nikdy nepřestal být vědom toho, že ho doprovází přítomnost Nejsvětější Trojice a svatých. Ignác – a nikdo z nás! – opravdu není nikdy sám. Bůh stojí po boku a doprovází nás. Ignác byl proto vždy ve společenství, byť v tomto případě poněkud mystickém. To mu dodávalo sílu i tehdy, když vše nešlo „podle plánu“.
Ignácovým snem po jeho obrácení bylo působit v Jeruzalémě. Vzhledem k okolnostem však toto město sice navštívil, ale nemohl v něm zůstat. Rozhodl se proto, že bude nějaký čas studovat, aby mohl „pomáhat duším“. Z toho je jasné, že svou cestu vnímal v kontextu služby bližním. Cíli, pomoci duším, tak Ignác přizpůsobuje prostředek: studium, umožňující kněžské působení. Stav dobové církve byl totiž žalostný právě z toho důvodu, že mnozí měli kněžství naopak jako cíl, který jim umožňoval pohodlný život.
Ignác v Paříži
Je to právě období studií, kdy se Ignác snaží kolem sebe vytvořit skupinku lidí, kteří budou mít stejný zájem jako on. Zatímco ve Španělsku se mu to podařilo jen částečně, v Paříži, kam odešel svá studia dokončit, se jeho touha naplnila.
Pařížská univerzita byla v tomto období nejprestižnější vysokou školou v Evropě, což odpovídalo nárokům, které na sebe cílevědomý Ignác kladl. Podobně jako on přicházeli do tohoto města mladí muži z celé Evropy, aby se věnovali studiu, byť jejich důvody mohly být různé. Podobně jako dnes tito studenti bydleli obvykle pospolu. Paříž byla jednoduše drahá už v raném novověku. Nezřídka to ale v praxi znamenalo, že se společně na jednom pokoji mohli potkat nejen lidé různých charakterů, ale i různého původu.
Právě to se stalo i v případě Ignáce. Na pokoji se totiž ocitl se dvěma dalšími cizinci: Františkem Xaverským, pocházejícím z Navarry, a Petrem Faberem, rodákem ze Savojska. Kdo někdy měl spolubydlící, ví, že zejména počátky společného soužití bývají náročné. Obzvláště pikantní byl postoj Františka k Ignácovi. Františkovi příbuzní byli totiž protivníky Ignáce v bitvě u Pamplony, ve které byl Ignác vážně zraněn. Ignác, který byl mužem modlitby a věnoval se studiu, byl navíc pro Františka, mladého šviháka, jakýmsi bigotním bláznem. Až dlouhodobá praktická laskavost ze strany Ignáce Františka přesvědčila, že možná na tom, čím Ignác žije, něco bude. Nakonec se stali, společně s Faberem, nejen spolubydlícími, ale i přáteli. A protože si byli vědomi toho, co je tím hlavním, co je spojuje, říkali si „přátelé v Pánu“ (amici in Domino). Postupně se k nim připojili i další muži.
Ke společnému cíli ale dozráli postupně: každý z nich si pod Ignácovým vedením vykonal duchovní cvičení, kde si podobnou cestu s pohledem upřeným na Krista svobodně zvolili. Měli tak jasno sami v sobě, i v tom, že se na své přátele mohou spolehnout. Jejich volba nebyla obětí, ale radostným darem. Nakonec došli k tomu, že chtějí být skutečně spolu jako řeholní společenství, a stali se tak zakladateli jezuitů, Tovaryšstva Ježíšova.
Neuzavírat svá srdce
Založení jezuitského řádu nebylo bezproblémové. Je proto povzbuzením, ale i realistickým napomenutím všem, kdo chtějí žít komunitním životem, ať už s ignaciánským, nebo jiným charismatem. „Otcové zakladatelé“ nás mohou jistě mnohému v tomto ohledu naučit.
Začněme u Petra Fabera. Tento muž působil v pozdějších letech i v zemích, kde se setkával s křesťany, kteří už nebyli ve společenství s katolickou církví. V tomto kontextu pronesl větu, kterou můžeme považovat za zásadní i pro naše téma komunity: „Dávej si pozor, velký pozor, abys nikdy před nikým neuzavřel své srdce!“ Vzpomeneme‑li si na to, jak František Xaverský zpočátku Ignáce nesnášel, a na druhé straně na Ignácovu trpělivost v tomto ohledu, vnímáme, jak je opravdu důležitá otevřenost srdce.
Řeholní společenství nejsou sbírkou andělů: řeholníci a řeholnice mají své limity, hádají se, jsou si někdy navzájem nesympatičtí, nezvedají prkénko na záchodě… jednoduše řečeno jsou to také jen lidé. Ke společnému životu je nezbytné mít přinejmenším touhu, aby to negativní, co můžeme v druhém člověku vidět, nebo nějaký toxický postoj druhého k nám, neznamenaly, že se vůči danému člověku uzavřeme. Být přítelem znamená chtít v první řadě dobro druhého pro něj samotného, ne proto, abych z toho vytěžil něco pro sebe. Každé bratrské napomenutí musí být založeno na touze vidět druhého tak, jak ho vidí Bůh: jako milovaného, byť chybujícího syna/dceru. Jen ten, kdo to dokáže, by měl být představeným.
Je důležité zdůraznit, že nejde o to, strpět jakoukoli formu zneužívání: ve všem existuje míra a proti zlu je třeba se ozvat. Jde ale o to, být vždy připraven, že druhý se může změnit. Kdo by si například pomyslel, že z Šavla se může stát apoštol Pavel? Někdy také zjistíme, že jsme mysleli, že chyba je na druhé straně, a přitom jsme to byli my, kdo se ve skutečnosti choval jako hlupák. Velkou roli proto hraje odpuštění, ať už odpouštíme, nebo o odpuštění prosíme. Bez odpuštění by nemohl fungovat žádný vztah, žádné společenství. Tím méně křesťanské.
Tato ochota být otevřen vůči druhému je vlastně samotným předpokladem jakéhokoli budování něčeho společného a není ničím jiným než vnitřní svobodou. A k té všichni dorůstáme s námahou. Učíme se to praxí, ale i rozjímáním o životě pravého přítele a bratra lidí, Ježíše Krista.
Spolupráce s milostí
Samotný konstruktivní a otevřený postoj však nestačí. Je třeba mít jasno v tom, jaké má společenství vlastně cíl, jak funguje a jestli odpovídá tomu, kým člověk je. Jak např. jezuité definují to, co je drží pospolu? Konstituce, tedy řehole Tovaryšstva, to vyjadřují výstižně v jednom ze svých paragrafů: „Cíl tohoto Tovaryšstva je s pomocí Boží starat se nejen o spásu a dokonalost vlastních duší, nýbrž stejně usilovně pracovat na spáse a dokonalosti bližních.“
Možná to zní banálně, ale stojí za to podobně si cíle našich společenství pojmenovat, protože nám to pomáhá s následným rozlišením, co vlastně chceme dělat a jakým způsobem. Rovněž sliby chudoby, čistoty a poslušnosti jsou v tomto ohledu do značné míry funkční. Pomáhají k tomu, aby se tomuto poslání mohl člověk věnovat svobodně, coby „úd jednoho těla“. K tomu je třeba reflektovat Boží působení ve vlastním životě (např. modlitbou examenu) i komunikovat a sdílet se s ostatními členy společenství. K čemu jsme Duchem zváni jako jednotlivci a jako společenství?
Je třeba dodat důležitou věc: to, co řeholní život obnáší, nelze uskutečnit pouhými lidskými silami. Lidově řečeno: na sílu to nejde. V první řadě jde totiž o Boží povolání. Boží milost nám dává účast na poslání samotného Krista. Rovněž Písmo svaté nám ukazuje, že nové misijní poslání církve a její schopnost oslovit všechny národy je vázána na seslání Ducha svatého. Řády, komunity či společenství proto nemohou být plodné a být spolupracovníky na Kristově díle, pokud nejsou hluboce zakořeněny v životě Jeho těla – církve – a v životě modlitby. Netýká se to jenom řeholního života – milost je tím, co umožňuje žít skutečně i křesťanské manželství. Každé povolání má svá specifika, kterým odpovídá patřičný dar ze strany Boha. Boží milost však není něčím magickým: je nutné s ní spolupracovat. Proto je nezbytná i lidská a studijní formace. Zvlášť v době, kdy vychází najevo mnoho případů duchovního i jiného zneužívání v rámci řeholních společenství, se ukazuje jako nezbytné tento aspekt nepodceňovat. Poslušnost se nerovná naivitě.
Hluboký duchovní život spojený s lidskou zralostí a otevřeností vůči druhým není něčím nemožným: je plodem odpovědi na Boží pozvání sdílet společné poslání a být spolu přáteli na poslání Vzkříšeného.
Pavel Banďouch SJ
Zdroj: bulletin Jezuité 1/2026
Foto Mikolaj Cempla, jeuit.media
