Sestra María Constanza Cecilia Mattera je členkou řeholní kongregace Sestry Svaté rodiny Urgellské. Dělí se s námi o hluboké svědectví o povolání zrozeném ze služby a soucitu. Od ulic Buenos Aires až po srdce Říma ji její poslání vedlo k doprovázení transgender žen v prostituci a romských rodin, kdy kráčela po boku těch, které společnost často přehlíží. Prostřednictvím své služby sestra Constanza objevuje proměňující sílu víry, společenství a lidské důstojnosti jako pokračující cestu setkání s Bohem na okraji.
Boží volání v mém životě se neprojevilo jednoduchým způsobem. Byla jsem velmi spokojená se svým univerzitním životem, prací a přáteli. Buenos Aires bylo místo, které jsem hluboce milovala. Měla jsem vše, co jsem potřebovala.
Pán musel hodně bojovat, abych dokázala rozpoznat jeho hlas uprostřed svých osobních zájmů. Věřím, že použil úžasný nástroj: službu. Znamením, které v průběhu svého života jasně rozpoznávám jako „cestu povolání, přítomnost a hlas Pána v mém životě“, je setkání s mým nejzranitelnějším bližním. Smysl svého života jsem vždy nacházela skrze pastorační práci ve slumech Villas Miserias v Buenos Aires, při dobrovolnictví s dětmi s Downovým syndromem, doprovázení nejzapomenutějších členů společnosti a úsilí o jejich začlenění a důstojnost. I moje rodina měla silný závazek sloužit, a to byla další kapka v moři, která pomohla formovat mou identitu a najít mé povolání.
To vše mě vedlo k rozhodnutí: odvážit se kráčet po okraji s těmi, kteří bez možnosti volby nemají jinou možnost než přijmout tento společenský osud.
Kdysi to mohla být utopie, možná smíchaná s politickým sklonem tak typickým pro Argentince a mou vlastní rodinu, ale jak cesta pokračovala, očišťovala se. V této volbě jsem našla Pána, ukázala se být jeho vůlí pro mě: volbou, která není vždy snadná, protože člověk musí bojovat s vlastními vnitřními démony, tj. odmítnutím, předsudky, únavou, pochybnostmi. Ale Pán námi vždycky otřese, vrátí nás zpět do výchozího bodu a dá nám poslání.
Vždycky jsem cítila zvláštní povolání „na ulici“, mezi těmi, kteří jsou neviditelní, těmi, které nevidíme. A po době mnoha těžkostí z různých důvodů se vše začalo odvíjet; krok za krokem jsme byly vedeny k této charitativní službě v naší komunitě v Římě.
V této chvíli je můj život, spolu s mou komunitou, zasvěcen transgender ženám, které se z různých důvodů ocitají v situacích prostituce. Toto poslání však nekončí „na ulici, v noci“; nabízíme také cestu ke svobodě. Zrodila se pastorační komunita složená z bratrů a sester, se kterými kráčíme společně. Pastoračně pracujeme také s romskými dětmi a ženami po boku týmu laiků.
To vše mě „zachraňuje“, proměňuje, mění způsob, jakým smýšlím a posuzuji druhé. Staví mě na mou vlastní cestu. Znalost jejich příběhů, naslouchání a osm let bez zastavení, kdy jsem těmto lidem kráčela po boku, mi umožnila pochopit, vžít se do situace druhých, sdílet jejich bolest a zasvětit se jejich snům a touhám. Všichni toužíme a chceme žít hluboce.
Společnost má velmi povrchní pohled na realitu. Jsme spíše diváky, nebo účastníky této reality? Je to dobrá otázka, kterou si můžeme položit. Je snadné se dívat zvenčí a kritizovat.
Na této cestě je mnoho Božích znamení – moje vlastní, mé skupiny a cesta sdílená s transgender ženami, romskými dětmi a jejich rodinami:
V první řadě jsme „pastorační komunita“: nikdo nenese tíhu sám ani se neraduje sám, když jsou podniknuty kroky k osvobození. Bez sítě je málo možností; bez komunity je to nemožné – a nestojí to za to.
Chápeme také, že jsme komunitou spolu s těmito ženami, že společně rosteme, že mají místo v našich komunitách, že se můžeme zavázat k jejich základním právům a sociálnímu začlenění. Když kráčíme společně, rodí se tvořivé a spravedlivé reakce – způsoby, jak mít „výmluvu k tomu, abychom byli společenstvím“. To není jen znamení Boha, ale i potvrzení jeho přítomnosti mezi námi.
Doprovázení naší řeholní rodiny, její účast, podpora a porozumění otevírá nové obzory a nabízí skutečná znamení Pánovy přítomnosti.
Stejně tak nám Pán dává sílu v těžkých časech, kdy je cesta před námi nejasná. Vždy nás utěšuje a připomíná nám, že kromě výsledků, které jsou vždy jeho milostí, skutečně záleží na tom, abychom šli krok za krokem, nevzdávali se ani se nezastavovali.
Věřím, že naše cesta je také poznamenána rozlišováním, hledáním Pánovy vůle pro tyto ženy, pro romské děti a pro nás samotné. Rozmanitost našeho pastoračního týmu je úžasná.
Neexistuje žádný čin, který by nebyl očištěn Ježíšovou cestou. Ukazuje nám, jak – tak či onak. Naše předsudky, osobní zájmy, nedostatek víry nebo chvíle temnoty se na cestě očišťují modlitbou a přítomností našich bratrů a sester.
V této misi jsem se setkala s mnoha příběhy. Viděla jsem mezi námi děti – potřebné, bez domova, bez prostředků, které má každé jiné dítě – a já jsem „sloužila“ a rozhodla se nakrmit ty nejpotřebnější. Viděla jsem silné transgender ženy, jak s obrovskou velikostí čelí nemocem, odpouštějí mnoho zranění a hluboce se starají o druhé – často mnohem více než my, než já sama, která někdy „mám všechno“. To mě hluboce dojímá. A učím se čisté radosti ze služby; jsem konfrontována s vlastním sobectvím a malostí.
Věřím, že ticho v misi se rodí, když se „vrátíme domů“ – jak z ulice, tak i v našich komunitách. Vrátit se domů neznamená přehlížet to, co se stalo, ale uchovávat si to v srdci, aniž bychom nabízeli absurdní nebo hotové odpovědi. Znamená to pochopit, jak Bůh přebývá v každém člověku, v každém. Znamená to věřit, že Bůh nás všechny miluje jako své dcery a syny.
Pamatovat si, udržovat živou vzpomínku na to, co jsme prožily – nasloucháním a přijímáním – umožňuje zrod něčeho nového; je to vždy nový výchozí bod.
Jako zasvěcené ženy, reagující na znamení doby, jsme podle mého názoru povolány „opustit svá pokojná společenství“ a jít na hranice – kam nikdo nechce jít, kde panují předsudky, marginalizace, neviditelnost – a dát hlas těm, kteří ho nemají. Odvážit se zapojit do této obnovy je lidská výzva, ale také výzva naprosto evangelijní. „Vyjít ven“, jak říkal papež František, není nic nového; je to návrat k poslání Pána Ježíše – kráčet s našimi trpícími bratry a sestrami, hledat společně odpovědi, odvážit se vydat na cestu!
Zdroj/Foto: jesuits.global.
