Vtělení je konečným aktem lásky Boha nejen k lidstvu, ale k celému jeho stvoření. Bůh přijal tělo složené „z prvků planety“, dýchal „její vzduch“ a pil „její vodu“. Papež František ve své encyklice Laudato Si‘ rozšiřuje naše chápání adventní lásky.
Cituje svého patrona: „Buď pochválen, můj Pane, za naši sestru, matku zemi, která nás živí a stará se o nás…“ V tomto čase před Vánoci se setkává kosmická vize Teilharda de Chardina s voláním po sociální spravedlnosti Pedra Arrupeho. František nám říká, že „mezi nejopuštěnějšími a nejvíce zneužívanými ubožáky je i naše sužovaná a devastovaná země“.
Papež kritizuje myšlenku, že jsme „vlastníky a vládci, oprávnění k jejímu drancování“. Vtělení nám říká pravý opak. Bůh se stal „zemí“, stejně jako my jsme z prachu země. Láska proto musí zahrnovat i lásku k tomuto „společnému domovu“.
Oslava Boha, který se stal hmotou, nás zavazuje k péči o hmotu. Naše vánoční zvyky – dárky, jídlo, cestování – se stávají adventním tématem. Mohou být projevem drancování, nebo se mohou stát vědomým aktem lásky a vděčnosti vůči „sestře, matce zemi“.
Otázka k zamyšlení: Jak se mé vánoční zvyky a spotřeba mohou letos stát aktem lásky (a nikoli lhostejného drancování) vůči našemu společnému domovu?
