Autor: Alban Massie SJ, teolog, redaktor “La Nouvelle revue théologique”
Za odmítnutím dogmatu, které by Marii ustanovilo „spoluvykupitelkou nebo prostřednicí všech milostí“, nestojí úpadek zbožnosti, ale výzva ke správnému chápání vyznání víry, domnívá se Alban Massie. Podle něj je Mariino mateřské prostřednictví antropologickým klíčem, který se odráží na povaze církve.
Zdá se, že doktrinální nota Mater Populi fidelis, zveřejněná 4. listopadu 2025 Dikasteriem pro nauku víry, uzavírá debatu o kontroverzních mariánských titulech Prostřednice a Spoluvykupitelka. Tyto výrazy, které vznikly z upřímné zbožnosti, lze chápat v teologicky správném smyslu, ale stávají se zavádějícími, když se zdá, že staví Marii na stejnou úroveň jako Krista.
Církev důrazně připomíná, že existuje pouze jeden Vykupitel (Ef 1,5-7) a Prostředník (1 Tim 2,5), Ježíš Kristus. Odmítnutí nového dogmatu týkajícího se Marie coby „spoluvykupitelky nebo prostřednice všech milostí“, o jehož uznání někteří žádají, není úpadkem zbožnosti, ale výzvou k zachování pravdy symbolu víry: Panna Maria není ani tak výjimkou v dějinách spásy, jako spíše zjevením samotného smyslu církve.
Prohloubení vztahu mezi Marií a církví
S určitou doktrinální technickou přesností se nóta zaměřuje na Marii ve vztahu ke Kristu a označuje její roli za „dispoziční přínos“ (svým fiat umožnila skutečnost příchodu spásy, odstavce 46, 54 a 65). Zároveň však obsahuje i výzvu: prohloubit vztah mezi Marií a církví.
Právě v tom spočívá skutečné jádro mariánské teologie dneška. Jan Pavel II. v encyklice Redemptoris Mater (1987) citoval poslední koncil a napsal: „Maria, (je) přítomna už v tajemství Krista a stále je přítomna také v tajemství církve. Přece i církev „je nazývána Matkou a Pannou“ (dogmatická konstituce Lumen gentium 63) a tento název má hluboké biblické a teologické zdůvodnění“ (Redemptoris Mater 42).
Dvojí vztah Marie a církve
Text dikasteria uvádí další mariánské tituly používané analogicky – není ostatně v teologii každé tvrzení o milosti analogické?: „Matka věřících“, „Matka milosti“, „Matka věřícího lidu“…
Zmínka o „Nové Evě“ je však pouze okrajová. Jedná se o složité téma, které se dnes v teologii odvažujeme řešit jen s obtížemi: jak studovat mateřství, aniž bychom do něj zahrnuli ženskost?
Aniž by se nad tím pozastavovala, tato poznámka v dokumentu nicméně uznává teologický význam hovořit o Marii jako o vzoru (typu) a „definitivním uskutečnění“ ženy a jako o „manželce-partnerce“ Krista. Rozlišuje „dvojí vztah Marie k církvi: vztah vzoru, jako prototypu, a vztah Matky církve“ (poznámka 11). To jsou oblasti, které je třeba prozkoumat, aby se toto téma „dispozičního“ přínosu mohlo dále rozvíjet!
Maria, vzor pro církev
Na jedné straně, pokud jde o vzor, oceňujeme v Mater populi fidelis význam, který je přikládán působení Ducha Svatého. Marie jistě zjevuje to, co Duch Svatý činí v církvi: rodí Krista v nás.
Spolupráce Marie tedy nespočívá v tom, že by vytvářela milost, ale v tom, že ji přijímá ve víře, aby mohla být dána všem.
Od Nazaretu až po Letnice je Maria přítomna tam, kde působí Duch: v přijetí, plodnosti, modlitbě. Vyvážená mariologie by proto měla ukázat, jak její mateřská role osvětluje působení Ducha v Božím lidu. Omezit tuto mariánskou dimenzi znamená riskovat redukci církve na její hierarchickou strukturu, zatímco ona žije především ze společenství oživovaného Duchem. V době synodality je dobré si to uvědomit.
Maria, Matka církve
Na druhé straně Mater populi fidelis hned na začátku konstatuje: Maria „je ženským projevem všeho, co milost Kristova může v člověku vykonat“ (odstavec 1). Jak přesně definovat tuto ženskost? Text odkazuje pouze na odstavec 36 apoštolské exhortace Pavla VI. Marialis cultus (1974): Maria „v sobě shrnuje nejcharakterističtější situace ženského života jako Panna, Manželka a Matka“. Teolog se tak pouští na obtížné pole.
Je však třeba zdůraznit: Mariino mateřské prostřednictví není pouze duchovním tématem, ale antropologickým klíčem, který se odráží na povaze církve. Připomíná, že rozdíl mezi pohlavími není akcidentální, ale patří k podstatě, k bytí lidstva v Božím plánu.
Podíl Panny Marie, manželky a matky, je ženský nikoli kvůli tomu, že by byl sentimentální, ale proto, že ukazuje lidský projev milosti: ne nadvládu, ale disponibilitu – promyšlenou, zvolenou, spolupracující, a nikoli ustrašenou či nerozhodnou; ne dobývání, ale plodné přijetí – rozhodné, souhlasné, aktivní, a nikoli pasivní či trpěné.
Ježíš a Maria jsou lidstvem časů, které se naplnily
Nejde o znehodnocení: pokud je Maria symbolicky „nevěstou-partnerkou“ Krista, pak jsou oba lidstvem časů, které se naplnily, dokonalým zjevením muže a ženy (Ef 5,22).
Církev je žena, a v tom spočívá její krása. Můžeme se odvolat na výstižnou formulaci papeže Františka: „Církev” je slovo ženského rodu. Bez této ženskosti není teologie možná“ (rozhovor pro Il Messagero, 29. června 2014).
Povoláním Marie je být ženou. Povoláním církve je ztělesňovat ve světě schopnost přijímat, chránit a pomáhat růst. Maria je naplněním tohoto univerzálního povolání – ne od přirozenosti, ale z milosti. Ne, ještě jsme neskončili s poznáváním toho, kdo je Maria.
Originál textu vyšel v periodiku „La Croix“, viz odkaz: https://www.la-croix.com/a-vif/mater-populi-fidelis-la-vocation-de-marie-est-d-etre-femme-20251113.
Přeložil a mírně upravil Pavel Banďouch SJ.
Foto Ivan Dobrovolský: Oltář Panny Marie v pražském kostele sv. Ignáce.
