Poutní cesta sv. Ignáce – Camino Ignaciano – existuje od roku 2010. Vznikla pod patronací španělských jezuitů a její trasa vede z baskické Loyoly do katalánské Manresy a Barcelony. U nás není tolik známá, přesto se na ni již několik Čechů vydalo. Přečtěte si zkušenosti jednoho z nich.
Putování mě oslovilo před více než deseti lety, když jsem pracoval v organizaci podporující onkologické pacienty. O pouti do Santiaga de Compostela jsem tehdy věděl, ale nepřikládal jsem jí zvláštní význam. Netušil jsem, že španělské poutní cesty jednou vyplní většinu mých dovolených a postupně se stanou důležitou součástí mého života.
Dnes je pro mě radostí putovat téměř kamkoliv. Nemám na mysli jen duchovní poutě, ale samotný pohyb krajinou a chůzi jako způsob bytí. Přestože krásná příroda člověka inspiruje, podstata putování ale leží jinde – ve schopnosti odpoutat se od každodenních starostí, přijmout jednoduchý rytmus dne a přenést si něco z tohoto duchovního prožitku i do běžného života.
Cesty, která začaly nenápadně
Moje první zkušenost s putováním vlastně nebyla poutí, ale turistickou cestou po jihovýchodní Francii mezi Perpignanem a andorrskými horami. Krajina mě natolik oslovila, že jsem se tam později vrátil i se svými dvěma dcerami, kterým bylo tehdy kolem deseti let. Následující rok jsem už sám vyrazil autobusem do Lurd a odtud přes Pyreneje po Camino Aragon do Pamplony a nazpět do jihofrancouzského Saint-Jean-Pied-de-Port. Tím začalo moje dlouhodobé putování po španělských poutních cestách.
Hned následující léto jsme se staršími dětmi znovu vyrazili do Pamplony, odkud jsme pokračovali po Camino Francés směrem do Burgosu. Postupně jsem buď sám nebo s dětmi putoval do Santiaga, Fisterry a Muxíe na pobřeží Atlantského oceánu. Camino Francés má své kouzlo – člověk na této cestě téměř nikdy není sám. Pro někoho je to výhoda, pro jiného méně. Já osobně dávám přednost samotě a menšímu počtu lidí, přesto na některá místa vzpomínám velmi rád. Například na ubytovnu v Grañónu, kde jsme v přejemné atmosféře sdíleli večer se 40-50 poutníky, jehož součástí byla i společná modlitba v kostele.
Postupem času jsem si uvědomil, že smysl pouti nespočívá v dosažení cíle. Silné okamžiky přicházejí během cesty – nečekaně a často nenápadně. Dokončení pouti člověka učí vytrvalosti, ale skutečný význam je ukrytý v samotném putování. Platí spíše, že cílem je cesta.
Camino svatého Ignáce
Po jedné z cest do Santiaga spolu se synem jsem při putování Baskickem narazil na mapě na lokalitu s názvem Loyola. Tehdy jsem poprvé objevil poutní cestu svatého Ignáce a okamžitě jsem věděl, že se po ní jednou vydám.
Camino Ignaciano je mnohem méně známé než svatojakubská cesta. To s sebou přináší určitou nejistotu – ubytování bývá jen jedno za den, vzdálenosti jsou dlouhé a často není prostor pro improvizaci. Člověk musí každý den dojít do cíle bez ohledu na počasí či únavu. Právě tato zkušenost mě naučila více důvěřovat Boží prozřetelnosti.
Na další pouť do Loyoly jsem vyrazil s nejmladší dcerou. Každý den jsme věnovali konkrétním lidem a nesli jejich úmysly v modlitbě. Ačkoli jsme byli fyzicky připraveni, každý den přinášel jiné zkoušky – někdy tělesné, jindy vnitřní. Byla to forma oběti. Často jsme později od těchto lidí slyšeli, že se v jejich životě něco změnilo. Někdy jen drobně, jindy velmi hluboce. Naše cesta tak nebyla jen osobní zkušeností, ale i službou druhým.
Putování po stopách svatého Ignáce bylo mnohem tišší a osamělejší než Camino Francés. V Baskicku jsme ještě potkávali jednotlivé poutníky, ale čím více jsme postupovali na jih, tím více přibývalo samoty. Za celý týden mezi Logroñem a Zaragozou jsme potkali jen jeden starší italský pár.
Právě samota je podle mě jedním z největších darů této pouti. Člověk se přestává rozptylovat okolím a více naslouchá vlastnímu nitru. Camino svatého Ignáce není jen o chůzi, ale o usebrání, tichu a vnímání souvislostí, které v běžném životě často zanikají.
Proto mi tato cesta připadá duchovně hlubší než známé camino do Santiaga, které se místy stává spíše turistickou trasou. Ve větším společenství je někdy těžké obrátit pozornost do svého nitra. Na ignaciánské cestě člověk zůstává více sám se sebou – a právě tehdy může dojít k největšímu vnitřnímu posunu.
Důvěra, samota a prozřetelnost
Zajímavou součástí mých poutí je i samotné plánování. Obvykle si připravím několik variant trasy a termínů, ale pak vše nechám nějakou dobu být. Postupně se vždy jedna možnost přirozeně oddělí jako jediná správná. Ostatní přestanou dávat smysl. Snažím se věci nelámat přes koleno a ponechat prostor tomu, aby se cesta vyvíjela sama.
Často zpětně zjišťuji, že věci dopadly lépe, než bych dokázal naplánovat. Například při jedné cestě do Bilbaa nám kvůli zpožděnému letu změnili trasu přes Frankfurt a nakonec jsme získali finanční kompenzaci, která pokryla většinu nákladů celé pouti. I takové situace člověka učí důvěře.
Moje zkušenosti s poutěmi mají jednu nevýhodu – jednotlivé úseky nikdy netrvaly déle než dva týdny. Domnívám se, že delší pouť může člověka proměnit ještě hlouběji, protože teprve po delší době se mysl skutečně zbavuje letitých nánosů každodenního života. Možná právě taková cesta mě teprve čeká.
Camino svatého Ignáce bych doporučil především lidem, kteří nemají strach ze samoty. Mimo první část trasy a některá větší města zde poutník často zůstává odkázán jen sám na sebe a na Boží prozřetelnost. V některých úsecích, zejména v oblasti Los Monegros, jsou vzdálenosti mezi ubytováním velmi dlouhé a cesta bývá fyzicky náročná. Nejvhodnější období pro putování je jaro nebo podzim, kdy nejsou velká vedra.
Přes všechny náročnosti ale právě v samotě a jednoduchosti pouti člověk často nachází něco podstatného – větší blízkost k Bohu i k sobě samému.
Autor: Milan Zálešák
Foto: caminoignaciano.org
Webová stránka poutní cesty sv. Ignáce v angličtině je na caminoignaciano.org/en
