Autor: Pavel Banďouch SJ
Pro křesťany a židy není naděje něčím abstraktním. Jde o výsledek zkušenosti setkání s Bohem, který nestojí opodál, ale aktivně se zapojuje do dějin, aby vedl svůj lid ke svobodě a spáse. Pokud tedy hledáme poselství o naději, stojí za to otevřít Písmo a s údivem sledovat svědectví o Boží péči o tento svět. Pomáhá nám totiž interpretovat to, kdo jsme a k čemu jsme pozváni.
„Kdo nezná Písmo, nezná Krista.“ To je často citovaný výrok sv. Jeronýma, překladatele Bible do latiny. Jeho slova bychom mohli pro tento text trochu upravit: „Kdo nezná Písmo, těžko najde naději.“ Je to samozřejmě poněkud přehnané, neboť je jasné, že Bůh k nám hovoří mnoha způsoby a jazyky: v našem svědomí, v přírodě, v lidech kolem nás… Bible má přesto nezastupitelné místo právě proto, že vypráví ze zkušenosti mnoha staletí o tom, kdy se Bůh setkává s člověkem. O chvílích, které slabým a chudým dodávají naději a sílu jít dál.
Můžeme se však možná setkat s výtkou, že je to jen otázka interpretace a že jde jen o jakýsi zbožný ideál, který se pisatelé biblických knih snažili vnutit realitě. Je to však právě naopak: Boží působení v dějinách je právě tím, co pomáhá chápat, že dějiny vůbec mají nějaký smysl, že vůbec stojí za to ráno vstát z postele. Interpretovat realitu na základě Božího působení je pak zdrojem naděje.
Je tedy pravdou, že Písmo svaté nám už přináší určitou interpretaci toho, co se dělo a děje. Jinak to ani nejde. Knihy Bible nespadly z nebe. Psali je živí lidé, kteří žili v určité době, ve specifickém historickém kontextu, kteří přemýšleli o tom, co se děje kolem nich. Řada textů byla proto postupem času měněna a upravována. Když je však dnes čteme, cítíme, že se dotýkáme něčeho hlubšího než jen nějakého komentáře, že je v nich zvláštní plamen a že skutečně skrze slova Bible zakoušíme Boží svatost a vše to, co je v člověku dobrého i špatného. Dá se to vyjádřit i tak, že Písmo je inspirované Duchem Svatým, že Bůh sám pomáhá, aby se vyjádřilo to, co je důležité k poznání toho, kdo je On a kdo jsme my. Bůh sám je tak hlavním interpretem Písma.
Naděje vycházející ze stvoření
Zkusme se nyní podívat na konkrétní příklad. Některé čtenáře může možná překvapit, že texty, které se v Bibli zdají jako logicky nejstarší, jsou vlastně relativně mladé. Pokud ponecháme stranou Nový zákon, pak je ve Starém zákoně příkladem takové relativně pozdní redakce třeba úvodních jedenáct kapitol knihy Genesis. Ačkoli vypráví o stvoření světa a člověka, nejedná se rozhodně o jakousi zázračně předáváním uchovanou prehistorii, která by se dala číst coby dějepisné dílo. Mnohem spíše než na otázku „jak?“ totiž odpovídají na otázku „proč?“.
První kapitoly Bible totiž ve skutečnosti vznikly do značné míry až po návratu Židů z tzv. babylonského zajetí. Traumatický zážitek deportace, ale i radostná a naději dodávající zkušenost návratu do Svaté země vedly autory k tomu, nově interpretovat, kdo je Bůh a jaké je místo lidu Izraele v jeho světě. Využili přitom i mnoho prvků z babylonské mytologie. Porovnáme-li tak například řádky o potopě světa z knihy Genesis a z eposu o Gilgamešovi, nalezneme podobnosti, které jsou až zarážející.
Nejedná se však o papouškování těchto mýtů, o pouhé přepsání, kde by se jen změnila jména. Jde o použití prvků z těchto mýtů, o re-interpretaci, avšak takovým způsobem, aby se prokázala jedinečnost toho, kým je Hospodin, který je skutečně velmi odlišný od vlastně až směšných bohů Babylonu. Tato vyprávění tak měla izraelskému lidu dodat naději: ano, Babylon byl silnější a vyspělejší, než jsme my. Máme však svou vlastní identitu, která stojí i na rodové, jazykové a územní identitě, ale zakládá se především na specifickém vztahu s Bohem, který se vyvinul postupem času. A tento Bůh, Hospodin, je interpretován jako ten stejný Bůh, který stvořil svět a kterému záleží na všech lidech.
Ačkoli totiž postupem času různé kmeny a skupiny Blízkého východu mezi sebou měly i nepřátelské vztahy, na počátku, říká nám kniha Genesis, tomu tak nebylo. Bůh tvořil tento svět tak, že vše, co povstává z nicoty, je dobré (srov. Gn 1). To samo je už důvodem pro naději. Pokud totiž v jazyce Bible stojí něco na počátku, dává to jasný rozměr tomu, co je v současnosti, i tomu, co bude v budoucnosti. Je-li tedy stvoření – a člověk, coby jeho zvláštní součást – od počátku dobré, je naděje, že se to dříve či později projeví. Tím spíše, že Hospodin svět po jeho stvoření neopouští, jako by šlo o velmi povedený stroj, který se svému tvůrci sice povedl, ale položí ho na poličku a jde dál. Bůh je ve svém stvoření stále přítomen. A to i tehdy, když je harmonie stvoření narušena hříchem, ať už je to provinění Adama a Evy, vražda Ábela Kainem nebo hříchy lidí před potopou. V žádném z těchto příběhů se nakonec Bůh nerozhodne člověka zničit. Naopak: dává vždy lidstvu naději, hledá to, co dává život, a staví na tom.
Bůh zve od počátku lidi, aby byli plodní, naplnili zemi a podmanili si ji (Gn 1, 28). Bylo by nepřesné interpretovat to jen jako příkaz k plození dětí a vytěžení všeho: je to pozvání ke kreativitě, k tomu, aby byl každý člověk jedinečný, aby poznával všechny možné dary, kterých se mu od Hospodina dostalo. I proto v tomto kontextu čtou dnes exegeté příběh o vybudování babylonské věže (Gn 11,1–9) trochu jiným způsobem, než tomu bylo dříve.
Zatímco klasická interpretace je taková, že rozmnožení jazyků je trestem za to, že se lidstvo pokusilo postavit pyšnou stavbu, která by stoupala až do samotného nebe, tedy místa, kde sídlí Bůh, zdá se celá věc stát malinko jinak. Jak text ukazuje s ironií, Bůh se musí přiblížit, aby tuto věžičku, o které je řeč, vůbec viděl. Biblisté pak v tom, že v době stavby „celá země byla jednotná v jazyku i slovech” (Gn 11, 1), vidí spíše než pozůstatek harmonie kritiku autoritativních a diktátorských vladařů, kteří se násilně snažili, aby všichni byli na jednom místě a konali jednu jedinou věc, jedním jediným způsobem. Rozmnožení jazyků je v tomto kontextu mnohem spíše požehnáním než trestem (srov. dar jazyků při Letnicích, Sk 2,1–12). Mnohost národů a různých zvyků proto není viděna jako něco špatného. To, že Bůh chce, abychom hledali svou cestu, nalézali svůj vlastní „jazyk“, je také důvodem k naději. Pokud totiž Bůh chce, aby se něco stalo, dává nám k tomu také prostředky a schopnosti. Různosti se proto není třeba bát.
Ježíš – dárce naděje
Ačkoli tedy příběhy o počátcích světa z prvních kapitol knihy Genesis hovoří o tom, že člověk i prostředí, ve kterém žije, jsou v jádru dobré, nezamlčují nic z toho, co lidstvo trápí: vzájemné nedorozumění, závist, touhu po moci atd. Naději však dává právě svoboda hledat a nacházet Boží hlas. Proto nám další stránky Bible ukazují především příklady těch, kterým se to podařilo. Stačí vzpomenout postavy, jako byl Abrahám, Jákob či Mojžíš.
Je ale zajímavé, že poznání Boha a naděje z toho vycházející u žádného z nich není výsledkem nějakého většího úsilí, ale darem. Bůh totiž přichází vždy jako první a své „přátele“ překvapuje tím, jaký je. Bibličtí autoři zároveň ve svých spisech vyjadřují přesvědčení, že Bůh nepřichází k těmto velkým postavám jen pro ně samotné. Boží zjevení je vždy zjevením pro celý jejich rod, nemusíme se snad bát říci, že pro celý svět.
Z drobné skupinky kolem Abraháma tak postupně vzniká sice stále relativně malý, ale hrdý židovský národ, který se má stát příkladem pro celé lidstvo. Jeho vztah s Bohem neznamená, že nezažívá náročné zkoušky. Hospodin ho v nich ale neopouští, protože si vzpomíná na své přátele, se kterými hovořil. Jak říká ve svém zjevení Mojžíšovi, který má zotročený lid osvobodit z Egypta: „Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův! (…) Viděl jsem bídu svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem.” (Ex 3,6–7) Bůh vidí a zná bolesti svého lidu, vzpomíná… V hebrejštině tato slova mají hluboký význam: neznamenají jen to, že Bůh to vše bere v potaz, ale že se Bůh rozhoduje aktivně jednat, zapojit se, osvobodit svůj lid. Mojžíš mu v tom bude pomocníkem.
To, co bylo doposud řečeno, musí být pochopitelně doplněno i svědectvím Nového zákona. Ten je totiž zdrojem naděje par excellence: Bůh v něm totiž zcela překonává naději, kterou v něj Izrael vkládal, když se sám stává člověkem a zve nás do svého společenství, k jednomu stolu. Celá církev stojí na této naději. Ani v dějinách křesťanů nechybí zkoušky a utrpení; nechybí ale ani vědomí, že Bůh je nejen s námi, ale že je jedním z nás.
V kontextu Kristova vzkříšení se nám tak nově otevírá i Starý zákon, který ho ohlašoval. Vzpomeňme, jak se ze smutných učedníků putujících po ukřižování do Emauz stávají radostní ohlašovatelé vzkříšení. Co způsobilo tuto změnu? Ježíš, který se sám stává interpretem minulosti, aby dal poznat současnost a budoucnost: „Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje.“ (Lk 24,27) Není divu, že po takovéto exegezi učedníci sdílí to, co prožili, s nadšením: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ (Lk 24,32)
Vidíme, že sám Ježíš je tedy interpretem, který přidává k Bibli něco nového, co pramení z jeho zkušenosti s Bohem. Tak to alespoň chápali jeho učedníci, a i z toho důvodu byl sepsán Nový zákon. Harmonie stvoření, o které hovořily první kapitoly knihy Genesis, a Boží péče o jeho lid, o které vypráví celý Starý zákon, tak nachází své naplnění v evangeliích. Není třeba bát se toho, že by vědomí toho, že Písmo je interpretací, mělo ohrozit naši víru. Přistupujme k němu, abychom díky němu mohli my sami interpretovat svůj život, abychom měli odvahu psát nové kapitoly, ve kterých bude mít Bůh své místo. Naše naděje je v tom, že Bůh sám na to čeká a touží po tom: „My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás.“ (1 Jan 4,19)
Text vyšel v bulletinu Jezuité 1/2025
Všechna čísla bulletinu jsou k dispozici v online archivu.
Foto: Logo Jubilejního roku 2025
