Už více než padesát let je Vojtěch Suchý jezuitou. Přestože má vždy co říct, nějaký čas se zdráhal, než přijal naši výzvu k rozhovoru. Hned nás varoval, že je nebezpečné „u starého člověka vyvolávat vzpomínky“. Může prý pak upadnout do nostalgie, která nebere konce a je bez ladu a skladu. O to víc si vážíme toho, že nakonec přece jen svolil a můžeme interview našim čtenářům nabídnout.
Vojtěchu, do jaké rodiny ses v roce 1948 narodil? Jak vypadaly tvé první krůčky na cestě víry?
Vyrůstal jsem ve věřící rodině, v „pionýru“ jsem jako jediný ze třídy nebyl, ale ministrovat jsem začal asi v šesti letech. Myslím, že jsem byl hodný chlapec. Samozřejmě se ve mně tloukla autorita učitelů znevažujících náboženství a autorita rodičů. Ovšem jejich pevnost a statečnost (oba pro své jasné postoje ztratili zaměstnání) byly silnější.
V celé té neurčité, rozplizlé mase – mluvím ovšem jen o našem malém městě – byly jako dvě jiskřičky dvě postavy, dva učitelé: jedním byl už starý pán, bývalý řídící učitel, a druhý učitel matematiky na naší škole, který se stal varhaníkem v našem kostele – jak jinak, ze školy ho vyhodili a pracoval pak jako klempíř. Oba byli absolventi jezuitského gymnázia na Velehradě, rádi vyprávěli a na jezuity nedali dopustit.
Kdy a čím tě oslovila ignaciánská spiritualita?
Nedávno jsme o prvních feriích liturgického roku četli příběh proroka Samuela. Malý chlapec byl zmatený, nerozuměl jakémusi tichému volání, až mu velekněz poradil: „Jestli to znovu přijde, řekni: ‚Mluv Pane, tvůj služebník poslouchá.‘“ Jednou jsem v sakristii za skříní našel malou knížečku, plesnivou a okousanou od myší. Mohl jsem si ji nechat. Nebylo to nic jiného než Ovečkův překlad Ignácovy exerciční knížky! Vůbec jsem tomu nerozuměl, ale nějak to ve mně působilo…
A co tě nakonec přivedlo do jezuitského řádu? Vstoupil jsi k jezuitům až po svém kněžském svěcení?
Do Tovaryšstva jsem byl vlastně přijat už dva roky před svým svěcením. Živého jezuitu jsem dlouho neviděl, až v roce 1968. Už když jsem byl v semináři, přišlo do našeho ročníku asi dvacet bohoslovců. Od roku 1950 věrně čekali, až budou moci dokončit svá studia – sedm salesiánů, premonstráti, karmelitán a sedm jezuitů. Co víc dodávat?
V našem ročníku semináře jsme byli pouze dva, kteří za sebou ještě neměli vojnu nebo kteří by měli jako „štátskriplové“ modrou knížku. Takzvaný výcvik na počátku vojny na podzim 1971 jsem absolvoval v Brně. Sedmého prosince, den před odvedením na útvar, jsem dostal vycházku. Šel jsem na ulici Kamenná 59 a zazvonil. Tehdejší provinciál pater Pavlík byl doma a bylo to. Pak ještě P. provinciál pro mě u již vážně nemocného biskupa Karla Skoupého vyžádal propuštění z diecéze. Do diecéze jsem byl tehdy ještě postaru inkardinován přijetím tonzury.
Na vojně jsem pak byl na letišti u Čáslavi. Ve městě sice bydlel jezuita pater Švestka, ale dostal jsem se k němu jen asi třikrát. Při kněžském svěcení už pan kardinál Trochta věděl, komu slibuji poslušnost. Začátek kněžské služby v živé farnosti byl dost náročný – hodně školy, práce atd. Až v roce 1975 jsem si mohl vykonat své velké exercicie.
A jak velkou výzvou bylo žít svou víru a řeholní povolání během komunistického režimu?
Když jsem jezdil později na setkání provinciálů, často se mě kolegové ze Západu ptali, jak to bylo za totality. Smáli se, když jsem s humorem říkal, že to bylo krásné „řeholení“: jednou za čtrnáct dnů jsem jel na jeden den za svým novicmistrem a pak jsem dělal, co jsem chtěl. Ale vážně. To společenství pro mě bylo velmi důležité, byl to čas reflexe nad uplynulými dny a velké povzbuzení. Obrovským plusem byla naprostá důvěra, kterou jsme k sobě navzájem mohli mít.
Když jsem měl být ustanoven do farnosti, předvolal si mě krajský církevní tajemník (rozuměj proticírkevní estébák). Jel jsem tam poučen kapitulním vikářem. Byl tam ještě okresní církevní tajemník a nějaká úřednice. V duchu jsem si říkal: „Mlč!“ Snažil se ze mě něco vytáhnout, ale já odpovídal úsečně, jednoslabičně. Pak z něho začal vylézat jed a přetékat pýcha: „On pan Suchý ještě nikdy nejednal s někým na takové úrovni. My nemáme co skrývat, my máme moc. My se vždycky domluvíme. Vy zažádáte o povolení k výpomoci zpovídat o tři kněze, my vám povolíme jednoho nebo žádného. My se vždycky domluvíme, máme moc, my nemusíme nic skrývat.“ Zemřel pak náhle, u popelnic, když šel vysypat odpadky.
Bylo pro tebe v této nelehké době posilou vědomí, že jsi členem jezuitského řádu?
Biskupové skoro žádní nebyli, mnozí ordináři kolaborovali s komunistickou mocí, a tak řeholní představený byl určitou jistotou. Vše se dálo v konspiraci, tajně. V kontextu tehdejší doby to bylo pochopitelné, ale dnes bych řekl, že konspirace někde bylo až příliš a zbytečně.
Nicméně opatrnost byla namístě. Na dokreslení možná poslouží následující vzpomínka. O jednom knězi mně sám kapitulní vikář se smutkem ve tváři řekl: „On spolupracuje.“ Na starost jsem dostal jednoho bývalého spolubratra, o kterém se po revoluci ukázalo, že je v seznamu spolupracovníků StB.
Jak vzpomínáš na dobu sametové revoluce a první léta nově nabyté svobody?
Začnu trochu zeširoka. O zvolení polského papeže mě během mše informoval jeden farník. Hned po mši jsem běžel na faru, pan farář ještě nic nevěděl, a já v euforii trochu lidově říkal, že komunisti jsou v pr… Pan farář mně pak zabránil jít zaplatit rundu v hospodě. Ale přiznávám, že ten spád událostí na podzim 1989 mě překvapil, nepočítal jsem s tím a bylo to úžasné. Lékaři byli v Občanském fóru a službu nemocným v nemocnici už mně nikdo nezakazoval. Nezapomenutelným zážitkem byla pro mě půlnoční mše v roce 1989. Poměrně velký kostel byl úplně narvaný, k oltáři jsem se musel prodírat skrz dav, hudba zanikala v šustění oděvů.
Jaké změny nastaly v jezuitském řádu?
Na prvním větším setkání jsme se divili, kdo všechno je jezuitou. Začali jsme plánovat, co dál. Za půl roku jsme už žili v malé jezuitské komunitě a působili ve čtrnácti farnostech, za další rok jsem se stal součástí malého jezuitského společenství na Biskupském gymnáziu v Brně, působil jsem na církevní zdravotní škole, měl jsem až 28 vyučovacích hodin týdně, materiály nebyly žádné, vše jsme si museli poctivě připravovat. Bylo to úmorné, ale krásné.
Pro mě osobně ale nejvíce znamenala v roce 1995 třetí probace (závěrečná etapa formální jezuitské formace). Byla trochu netradiční, v Innsbrucku. Mým instruktorem byl tehdejší novicmistr rakouských jezuitů, vynikají P. Severin Leitner.
Co jsem vždycky na jezuitech obdivoval – široký záběr činnosti – jsem nyní viděl na vlastní oči a mohl přímo zažít ve velké mezinárodní komunitě v Innsbrucku a menší v Augsburgu. Ovšem největším darem díky erudici a trpělivosti P. Severina bylo prohloubení vhledu do spirituality sv. Ignáce, jeho duchovních cvičení a – jak se říká – modus procedendi (způsob jednání) Tovaryšstva.
Na konci devadesátých let ses stal představeným jezuitů v České republice. Bylo to období velkých změn, ale možná také nenaplněných vizí…
Mí předchůdci v této funkci Jan Pavlík a Josef Čupr byli takoví „otcové zakladatelé“. Z nuly museli vykřesat relativně normální chod celé instituce, aby mohla a měla z čeho žít a mohla vykonávat to podstatné – pastorační službu. Aby mohli řadoví jezuité nerušeně a účinně pracovat, tak všechny starosti „vyžerou“ jejich představení. Proto je velmi moudré, že jsou jmenováni jen na tři roky, i když se většinou automaticky přidává druhé tříleté období.
Byl to stále čas konsolidace české provincie, dokončovaly se některé stavební projekty, upevňovala se ekonomická situace, někteří spolubratři si museli doplnit vzdělání… Byla to taková přechodná doba, kdy jsem si spíš připadal jako lepič děr. Začali se do provincie vracet první jezuité, kteří už prodělali celou formaci v řádu, noviciátem počínaje. Byla to ale také doba vystřízlivění. Opadl boom zájmu o řeholní život a o duchovní povolání obecně, smutné byly odchody mnohých – jak noviců, scholastiků, tak bohužel i některých kněží.
Ukázalo se, jak jsme nebyli připraveni. Za těch čtyřicet let totality se ve světě a v církvi mnoho změnilo. Na rozhraní tisíciletí bylo ještě hodně starších otců, kteří měli představu, že bychom měli pokračovat tam, kde se v padesátém roce přestalo. Projevoval se velký individualismus a obtíže při zachování kontinuity některých děl. Proti tomu stála netrpělivost a malá odolnost mladých. Ono opravdu mladé víno do starých měchů nelze vlévat. Současně také platí, že je třeba z pokladnice vytahovat i staré věci. Zkrátka: byly to radosti i bolesti. Ale takový je život – plný všivot a přírodních krás.
Jako novicmistr česko‐slovenského noviciátu v Ružomberku jsi řadu let formoval jezuitský dorost. Co pro tebe toto období znamenalo a jaké vzpomínky na toto období ti dodnes uvízly v paměti?
Tak to je taky úsměvné. Vypadalo to, že si mám něco odskákat. Byl jsem to totiž já, kdo inicioval spojení obou noviciátů. Důvodem byl malý počet noviců v obou provinciích. Jsem přesvědčen, že pro formaci je důležité společenství a zde bylo celkem snadné je vytvořit. Pomohla blízkost obou jazyků, část společné historie a v neposlední řadě ochota obou provincií do toho jít.
Jako magistr noviců jsem si potvrzoval to, oč jsem už usiloval předtím jako provinciál. Aby totiž byl v provincii vždy připraven po stránce duchovní i odborné alespoň jeden jezuita, který by mohl být vhodným novicmistrem, ať už jím nakonec bude nebo ne.
Bylo to velmi obohacující období, protože se neformovali jen novicové, ale i novicmistr. Velmi povzbuzující byla setkání noviciátů. Scházeli jsme se s oběma polskými noviciáty, chorvatským a tehdy ještě ruským a slovinským. A i když jsme byli z různých zemí, všichni hned věděli, co mají dělat. Přitom to nebyly nějaké klony, ale jednota mysli a srdcí utvářená nejdůležitější zkušeností – exerciciemi sv. Ignáce. Každopádně mám velkou radost, že ti, které jsem tehdy doprovázel, nehleděli na nedostatky novicmistra, ale na Ježíše, kterému se zcela nezištně dali do služby. Dnes jsou z nich dobří lidé, kněží a řeholníci.
Tvými působišti v posledních letech bylo Brno a Děčín. Asi bychom těžko hledali rozdílnější prostředí, zejména co se týče religiozity…
Copak nejásala Panna Maria, že Hospodin povyšuje ponížené? Neříkají generální kongregace a nepotvrzují papežové, že máme být na okrajích? Neříkají proroci: ‚Neboj se malé stádce, já jsem s tebou?‘ Nemohou vysušené kosti, byť s trochou chrastění, oživnout? Nebudou poslední prvními? Kolikrát jsem si pomyslel o některých kněžích, že by měli jít aspoň na rok na zkušenou do severních Čech, aby si vážili svých farníků.
V posledním roce mé služby provinciála přinesl P. Horehleď projekt školy Nativity. Líbil se mi a řekl jsem mu, aby sehnal dva spolubratry, aby šli s ním a vytvořili komunitu. Za mého nástupce pak projekt úspěšně realizovali. Jistě, nic není snadné, ale jak se říká o sv. Ignáci, že když šly věci snadno, byl celý nesvůj, nemohl pochopit, že je‐li to dílo Boží, proč ďábel do toho „neháže vidle“. Až když přišly překážky, Ignác ožil, protože vnímal, že jde o dobré dílo. Věřím, že toto platí i o skromném díle české provincie v severních Čechách.
Naše provincie nyní prochází nelehkou obrodou. Bude se postupně naplňovat nový apoštolský plán. Jaké očekávání tě s tím provází?
Protože Hospodin maří jen plány bezbožníků, tak mám za to, že tento plán má šanci. Je to odvážný plán, je to vize promodlená, dobře promyšlená těmi, kdo jsou „na řadě“. Kéž tomuto dílu Pán žehná. Je ovšem potřeba zdůraznit, že daleko složitější, ale přesto nejdůležitější je obroda srdce. Když se podaří překonat různé nectnosti, pak neplatí jen, že ten plán má šanci, ale už se ho daří realizovat.
Co ti v těchto dobách nejvíc přináší naději?
Ježíš Kristus – on je naděje, která neklame.
Připravil Jan Regner SJ
Vyšlo v bulletinu Jezuité 1/2026
Foto: Jana Chadimová, Člověk a víra
(z bohoslužby za synodu, Horní Police, 31. 5. 2023).
P. Vojtěch Suchý SJ (* 1948 v Brně) absolvoval studia filozofie a teologie v Litoměřicích a 8. prosince 1973 byl vysvěcen na kněze. Poslední sliby složil 6. července 1995. Po roce 1990 byl členem jezuitského pastoračního týmu v Perné pod Pálavou, pak učil na Biskupském gymnáziu v Brně, byl rektorem konviktu a rektorem kostela Nanebevzetí Panny Marie v Brně. V letech 1998–2004 byl provinciálem českých jezuitů a potom působil jako novicmistr v česko‐slovenském noviciátu v Ružomberku. Od začátku roku 2011 byl spirituálem křesťanské základní školy Nativity v Děčíně, zastával funkci administrátora v Benešově nad Ploučnicí a působil v pastoraci v Děčíně a okolí. V září roku 2018 se přestěhoval do brněnské komunity, kde byl rektorem kostela a superiorem komunity. Po čtyřech letech, v červenci 2022, se vrátil opět do Děčína.
