Dne 6. srpna uplynulo 81 let od svržení atomové bomby na Hirošimu. V té době tam jako novicmistr působil pozdější generál Tovaryšstva Ježíšova P. Pedro Arrupe SJ.
Několik dní před svržením atomové bomby, každé ráno v 5.30 hodin, přelétával americký Boeing B-29 po obloze nad Hirošimou po stále stejné trase. Lidé si na tento každodenní let tak zvykli, že kvůli jeho dochvilnosti byl letoun přezdíván „americká pošta“. Z tohoto důvodu, když ráno 6. srpna 1945 prolomil ticho města americký Boeing B-29, nikdo mu nevěnoval pozornost. Toho dne v 8.15 hodin shodil atomovou bombu na centrum Hirošimy. Bomba explodovala ve vzduchu ve výšce 580 metrů.
Síla exploze byla nepopsatelná: modré a červené záblesky bylo vidět všemi směry a vše bylo pohlceno nesnesitelnými vlnami horka. V epicentru dosáhla teplota více než milionu stupňů a okamžitě zabila 70 000 až 80 000 lidí. Všechno v okruhu šesti kilometrů bylo zničeno; o deset minut později se nad severozápadní částí města spustil jakýsi černý déšť. V tu chvíli Japonci na bombu nepomysleli a tento podivný jev nazvali Pikadon: Pika byl oslnivý, oslepující záblesk, Don extrémně silná exploze, která následovala.
Od roku 1942 byl otec Pedro Arrupe magistrem 35 noviců v Nagatsuce, kopcovité čtvrti 6 km od centra Hirošimy. Výbuch bomby způsobil rozsáhlé škody na budově noviciátu, ale otec Arrupe a novicové vyvázli bez úhony. Jakmile otřesy ustoupily, vydal se do zahrady hledat bombu, ale neviděl nic než trosky napůl zničeného domu. Z onoho kopce však viděl, že celé město Hirošima je v plamenech. Otec Arrupe instinktivně pomyslel na to, že by se vydal do města a pomáhal zraněným, ale vstoupit tam nebylo možné, protože požár zablokoval všechny cesty. Proto se vydal k polorozbořené kapli, aby požádal Pána o světlo v té temnotě smrti a zkázy, která zanechávala všechny v bezmocnosti. Hodiny, zastavené v 8.15, byly symbolem okamžitého konce desítek tisíc lidských životů.
Po odchodu z kaple se otec Arrupe již rozhodl: proměnit noviciátní dům v polní nemocnici, s využitím svých dosavadních lékařských znalostí. Okamžitě sdělil svůj plán svým spolubratrům a společně se připravili na zvládnutí mise, která se zdála být nemožná, protože neměli k dispozici prakticky žádné prostředky.
Arrupeho prvním úkolem bylo obstarat co nejvíce jídla. Byl přesvědčen, že vydatná strava může posílit obranyschopnost těla a napomoci zotavení zraněných. Reakce těch, kdo přežili, byla okamžitá: místní zemědělci přinesli všechny potraviny, které měli. Zanedlouho se noviciát zaplnil lidmi, kteří hledali pomoc.
Otec Arrupe začal poskytovat první pomoc, čistil rány a odstraňoval z kůže šrapnely nebo úlomky skla. Lékaři, kteří přežili, přiznali, že se s takovými zraněními nikdy předtím nesetkali. Tato zranění a popáleniny ve skutečnosti nebyly způsobeny pouze žárem nebo plameny z exploze, ale také účinky radiace, která v některých případech pronikla do nejhlubších vrstev tkáně až ke kostem.
Až večer se Arrupemu a novicům podařilo dostat do města a přepravit další zraněné do Nagatsuky. Brzy si však uvědomili, že ani dostatečná výživa a čištění ran nebudou stačit k záchraně těchto životů. Byli znovu ponořeni do tmy.
Následujícího rána jeden zemědělec podal otci Arrupemu pytel s 15 kg kyseliny borité. Tato prozřetelná zásoba se ukázala jako rozhodující. S využitím prádla a prostěradel, které byly v domě k dispozici, otec Arrupe připravil velké množství obvazů a vymyslel léčbu, která byla možná primitivní, ale mimořádně účinná. Nejprve pinzetou odstranil z ran strupy, pod nimiž se často skrývaly roje červů; poté přiložil gázu namočenou v kyselině borité, kterou několikrát denně měnil, a dbal na to, aby zabránil ztuhnutí hnisu.
Po této léčbě se rány začaly postupně hojit a mnoho pacientů se plně uzdravilo. Arrupe také poznamenal, že mezi pacienty léčenými touto metodou nebyl ani jeden případ maligní degenerace jizev. Naopak, léčebné postupy, které se v té době v Japonsku nejčastěji používaly – jako například použití domácích prostředků na bázi dužiny z tuřínu nebo popela – měly tendenci zranění zhoršovat a způsobovat postupné ničení tkání.
Všichni, kdo v té době znali otce Arrupeho, svědčili o hrdinské povaze jeho chování a vzpomínali na jeho neúnavnou výdrž při práci, kterou podporovala mimořádná vytrvalost, jež mu umožňovala věnovat se zraněným bez odpočinku; na jasnost a čilost, s níž se potýkal s problémy a řešil je, a především na hloubku jeho víry; to všechny zanechávalo v úžasu. Z přibližně dvou set zraněných, které ošetřoval otec Pedro Arrupe, nepřežili pouze dva.
Následně mnoho lidí, které ošetřoval, požádalo o křest. Tadashi Hasegawa (1931–2011), tehdy čtrnáctiletý japonský chlapec, kterého otec Arrupe ošetřoval, se rozhodl stát knězem a svou zkušenost popsal ve své autobiografii s názvem „Ráno 6. srpna, bylo mi 14 let“, která vyšla v Tokiu roku 2010.
Zdroj/Foto: jesuits.global.
