Dne 5. července uplyne sto dvacet tři let od narození otce Adolfa Kajpra SJ. Zaposlouchejme se do jeho vlastních myšlenek.
Pravý, skutečný křesťan, především člověk žijící z eucharistie, má být přesvědčen, že shoda srdcí nemá být jen chvilkovým zábleskem naší dobré nálady, nýbrž že je hlavním účelem, pro který Kristus přišel, pro který Kristus zemřel, pro který je s námi po tisíciletí v Nejsvětější svátosti. A zase jsme u nejzákladnější otázky, kde se rozhoduje, zda pro nás náboženství něco znamená, nebo ne: u otázky sobectví. U otázky lásky. U této základní otázky se rozhoduje, zda máme nebo nemáme víru a jaká je to víra.
Někdo může totiž věřit v Boha z jakési vypočítavosti. Tak nebo onak cítí, že je něco nad námi, jak se to populárně říkává, že toto něco může být značně mocné a že je tedy třeba s tím nějak vycházet. Nejrůznější tradice a zvyky a návyky a výchovy spolupůsobí při takové nábožnosti, která bývá strašně špatná, neradostná, kde bývá chození do kostela spojeno na druhé straně s nejnepochopitelnější necitelností pro požadavky mravního zákona, kde bývá chození do kostela spojeno s velmi divokým sobectvím.
Nikdo nemůže náboženství více uškodit než lidé tímto způsobem zbožní. I když snad mnohdy velmi mnoho vykonají, věnují možná na náboženské účely mnoho peněz a podobně, přece to jim samotným nikterak neprospívá, pro ně je to marné tak dlouho, dokud nedospějí aspoň poněkud k pokornému uznání, že s Pánem Bohem se nesmlouvá, dokud ho nedovedou aspoň poněkud milovat. Platí o nich slova sv. Pavla z nedělní epištoly: „Kdybych rozdal chudým veškerý svůj majetek a vydal své tělo k spálení, kdybych však lásky neměl, nic by mi to neprospělo.“ To znamená: neudělalo by mne to opravdu šťastným.
Je to tajemné, je to smutné, ale je to pravda: I mučedníkem, mučedníkem za víru se může člověk stát, a přece při tom nemusí být svatý. Ale přece to není pravda. Takový člověk není mučedníkem za víru. On neumírá skutečně za víru, on neumírá za svoji oddanost někomu jinému, někomu vyššímu, většímu, nýbrž umírá za své vlastní mínění. Umírá za víru, ale ne proto, že je to víra v Ježíše Krista, tichého a pokorného srdcem, nýbrž že je to víra, kterou on si zvolil a která proto nemůže být nesprávná. Ne proto, že ji Ježíš zjevil, nýbrž proto, že ji takový pyšný člověk učinil svou vírou. A vy cítíte, jak taková pýcha zaslepuje. Žádný nezdar, ba ani žádná ostuda ji nemůže přesvědčit, že se mýlila, že ona chybila. V takovém člověku jakoby všechno zkamenělo. Každá ostatní síla se stává před takovou pýchou jakoby bezmocná, jak to ukazuje např. pláč Krista Pána nad Jeruzalémem. Tam Bůh sám jakoby bezmocně stál před těmi, které chtěl spasit, které nikdo jiný nemůže spasit, ale kteří nechtějí.
A proto se nám o mnohých lidech zdá, že nejsou vůbec schopni lásky, nedovedou vyjít ze sebe. Ale nesmíme být takovými pesimisty. Pán Bůh je Stvořitelem nás všech, on to jistě zařídí co nejkrásněji. Zatím však platí, že člověk, jenž se nedovede zbavit svého sobectví, nedojde k pravé víře, a proto také nikdy nedojde ke krásnému prožívání křesťanství a jeho divů lásky. Nikdy nedospějeme k opravdové víře, neprocítíme-li svou nedostatečnost, nepoznáme-li, že musí být něco krásnějšího a většího než jsme my, nezatoužíme-li po tom, a neprojevíme-li skutečnou ochotu před tímto krásnějším a vznešenějším se skutečně sklonit, oddat se mu, poslouchat ho.
Zdroj: Adolf Kajpr, Ministerium verbi (Kázání o mši svaté, o posledních věcech člověka a o rozličných aspektech víry), k vydání připravil Vojtěch Novotný, Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017, s. 467-468).
Foto: Archiv.
