Po téměř 140 letech se uzavřela historie působení jezuitů na Svatém Hostýně. V neděli 12. října tohoto roku předali jezuité duchovní správu do rukou arcidiecéze, od které ji v roce 1887 na pozvání kardinála Bedřicha z Fürstenbergu přijali. Podívejme se alespoň zevrubně na to, co vše tento příběh zahrnoval.
Příchod jezuitů na Svatý Hostýn je součástí příběhu obnovy svatohostýnského poutního chrámu po jeho zrušení za josefínských reforem. Od roku 1788 byl kostel beze střechy a věže bez bání, vystaven nepřízni počasí, jehož proměnlivost a drsnost zejména v zimě může člověk zažít i dnes. Kostelní stavba tehdy pomalu podléhala zkáze, ale nezmizela z paměti poutníků. Ti se po restauraci náboženských poměrů za císaře Františka I. scházeli na Hostýně hojněji již od počátku 19. století (první pouť přišla r. 1806). Velký podnět k obnově svatyně dal později rajhradský benediktin a vlastenec Řehoř Volný. Osobně zajistil ve Vídni podporu u císaře Ferdinanda V., který na opravu svatyně věnoval 300 zlatých. Zahájení oprav sice několik let oddalovaly klasické rakouské úřední průtahy, ale nakonec byly roku 1841 práce zahájeny a v červenci 1845 byl chrám znovu benedikován.
Začátky působení
Obnovená svatohostýnská svatyně ale neměla po několik desetiletí stálou duchovní správu, bystřický farář začal na Hostýn docházet a slavit pravidelné nedělní a sváteční bohoslužby až od r. 1881. V té době se péče o duchovní povznesení Hostýna ujímá neúnavný organizátor obnoveného katolicizmu na Moravě Antonín C. Stojan. Z jeho iniciativy došlo k založení Družstva svatohostýnského (pozdější matice). To mělo zajistit finanční podporu na stavbu kláštera a vydržování stálé duchovní správy. Jednání vedli s jezuity, kteří na Hostýn přišli 4. 5. 1887.
Jezuité v českých zemích v té době patřili pod rakouskou provincii a působili zatím jen v Bohosudově a v Praze. Příchod na Hostýn byl jejich prvním místem na Moravě a pozvání přijali s velkou radostí – byla to pro ně první příležitost působit mezi českým katolickým lidem v prostředí, které jim nebylo nepřátelské, ale vstřícné. První jezuité na Hostýně byli kněží Jan Nep. Cibulka a František X. Zimmerhackel a řeholní bratr Jan Houf. Pod jejich dozorem byla r. 1890 ukončena vnitřní výzdoba kostela, na jehož výmalbě se podílel i řeholní bratr František Obdržálek. Konsekrace již dokončeného chrámu se uskutečnila roku 1891. Nejvýznamnější náboženskou slavností před 1. světovou válkou se stala korunovace milostné sochy Panny Marie Hostýnské v roce 1912.
Po vzniku Československa
Po osamostatnění jezuitů v Československu došlo k velkému početnímu rozkvětu provincie, a také na Hostýně se zvyšoval počet sloužících jezuitů. Kněží bylo obvykle stabilně pět nebo šest, během dalších let ovšem rostl počet řeholních bratrů, kterých postupně bývalo stejně jako kněží, takže hostýnská komunita ve třicátých letech 20. století mívala pravidelně deset členů. Občas přibyl nějaký kněz nebo scholastik, kteří pobývali na Hostýně během roku na ozdravném pobytu. Nejvíce členů žilo v hostýnské komunitě během druhé světové války za německé okupace. Nejprve v roce 1941 to bylo pět jezuitů navíc, kteří dokončovali studium teologie, neboť je předtím museli přerušit v rakouském Innsbrucku. A pak v letech 1943 a 1944, kdy bylo členy hostýnské komunity také pět jezuitů navíc, ti zde ve dvou turnusech konali tzv. třetí probaci před posledními sliby. V těchto letech žilo na Hostýně dohromady neuvěřitelných 21 jezuitů, i proto, že některé komunity v protektorátu nacisté zrušili a jejich členové museli být umístěni do zbývajících řeholních domů.
Kromě obvyklé služby v bazilice byli zpravidla dva až tři členové komunity určeni k dávání exercicií. To neznamená, že by je dávali pouze v poutních domech na Hostýně, ale také jezdili ven, zejména v zimních měsících. Organizovali taktéž farní misie, tehdy velmi rozšířený způsob obnovy duchovního života ve farnostech. Hostýnští superioři byli většinou také zodpovědní za duchovní cvičení v celé arcidiecézi jako sekretáři pro exercicie. Od brzkých dob byla na Hostýně též meteorologická stanice, za jejíž chod a záznam měření býval vždy odpovědný jeden z jezuitských otců.
Věnovali se hojně publikační činnosti zejména v Hlasech svatohostýnských, které vycházely od roku 1905 a obvykle je redigoval superior komunity. V letech 1933–1934 řídil superior František Vídenský také časopis Obrození (věstník exercičního hnutí), za protektorátu se také vždy někdo z hostýnských jezuitů věnoval podpoře povolání do Tovaryšstva v rámci tzv. Kruhu přátel dorostu, a sice otcové Augustin Baar (1941–42) a Josef Vondra (1944). Smyslem této činnosti bylo zejména šíření povědomí o jezuitech ve formaci a shromažďování finančních darů na jejich podporu a výživu (počet povolání byl tehdy dostatečný).
Po válce bývalo na Hostýně kolem 15 jezuitů. Kromě obvyklé pastorační činnosti jako doposud bylo obnoveno také dávání lidových misií ve farnostech v adventu a v postě, do farností tak vyjížděli společně vždy dva kněží. Poslední rok existence hostýnské komunity (1950) se tam konala také třetí probace pro osm jezuitů, z toho byli tři Češi a pět Slováků.
Podobně jako jiné řeholní komunity byla i ta hostýnská přepadena komunistickou Státní bezpečností v noci ze 13. na 14. dubna 1950 – členové komunity, kterých bylo i s terciány celkem 20, byli internováni do soustřeďovacího kláštera v Bohosudově, pouze superior pater Škarek byl odvezen do Želiva.
Od návratu v roce 1990
Po vynucené čtyřicetileté přestávce se do hostýnského příběhu mohli jezuité vrátit hned v roce 1990. Hostýn byl prvním místem, kde po sametové revoluci začali opět veřejně působit, a to od 7. února 1990 na pozvání arcibiskupa F. Vaňáka. Prvním rektorem baziliky se stal P. Vladimír Tomeček (v letech 1990–1994), s jehož působením je spojeno mnoho prvních kroků obnovy Hostýna jako poutního místa po získání plné náboženské svobody, např. vydláždění prostranství kolem baziliky nebo výstavba větrné elektrárny u rozhledny. Z jeho iniciativy byla také v dubnu 1990 obnovena Matice svatohostýnská, takže do jejího vlastnictví začaly být postupně vraceny všechny objekty, které jí patřily před nástupem komunizmu, zejména poutní domy, které postupně opouštěl Ústav sociální péče, který je měl v užívání.
Na Hostýn byla také umístěna první noviciátní komunita – během jara 1990 tam postupně nastoupilo 9 noviců, kteří zahájili svůj noviciát ještě v utajení, a od srpna 1990 nastoupilo dalších 9 noviců. Celkem jich tedy bylo osmnáct. Jejich novicmistrem byl P. Jan Chromeček, který tuto roli zastával i za tajného působení během komunizmu v 70. a 80. letech. Po roce jej v srpnu 1991 ve funkci novicmistra vystřídal P. Jindřich Krink. Přítomnost noviců na Hostýně byla viditelná nejen u oltáře, ale třeba při odklízení sněhu ze schodů od baziliky k vodní kapli nebo při hraní fotbalu na svažité louce pod hřbitovem. Soužití komunity otců a noviciátu ale bylo náročné. Jednak z prostorových důvodů – celkem se v budově hostýnské fary tísnilo 25 lidí. Také vyvstávala napětí mezi staršími otci, kteří zasahovali do charakteru noviciátu, a novicmistrem, který se snažil přibližovat noviciátní formaci charakteru světového Tovaryšstva po 2. vatikánském koncilu. Proto se nakonec noviciát v září 1992 přestěhoval z Hostýna do Kolína.
Dalšími rektory hostýnské baziliky byli nejprve krátce P. Antonín Holas (1994–1995). Po něm se na dlouhá léta 1995–2006 stal rektorem a superiorem P. Jan Chromeček. Po něm opět na mnoho let P. Jiří Šolc (2006–2019). Následně se rychle vystřídali P. Josef Čunek (2019) a P. Josef Stuchlý (2019–2021), posledním rektorem baziliky byl P. Ladislav Nosek (od r. 2021).
Hostýnská komunita byla především komunitou starších otců, kteří na milovaném poutním místě strávili poslední léta života službou ve zpovědnici a u oltáře, nebo dáváním exercicií v poutních domech. Během těchto let na Hostýně působili a dožili otcové František Flamík, Jan Formánek, Josef Jeřábek, Jaroslav Pilík, Josef Böhm, Jan Chromeček, František Měsíc, Karel Říha, Stanislav Peroutka a řeholní bratři František Machů a Josef Machů. Další otcové, kteří prošli hostýnskou komunitou, byli Antonín Vedral, František Brázdil, Richard Greisiger ze slovenské provincie, Petr Havlíček a Jiří Obruča. Až v posledních letech komunita výrazně omládla. Při ukončení činnosti jezuitů na Hostýně čítala komunita sedm členů, jmenovitě superiora L. Noska, kněze M. Glasera, M. Herolda, V. Ježíka, J. Kováře, J. Šolce a řeholního bratra T. Nováka. Čtyři z nich se přesunuli na svá nová působiště v Olomouci a na Velehradě, dva z nich, otcové Kovář a Šolc, v působení na Hostýně pokračují ve spolupráci s diecézními kněžími. To už je ale nová kapitola svatohostýnského příběhu.
Petr Havlíček SJ
Článek vyšel v bulletinu Jezuité 4/2025
Online archiv bulletinu najdete na https://jezuite.cz/bulletin/
Foto: Dva první jezuité na Svatém Hostýně (Foto Ladislav Nosek SJ).
