Rumunsko. Mikhael Ahmad SJ je členem britské provincie; podává zprávu o setkání Evropských jezuitů ve formaci 2026, do jehož koordinačního výboru patřil.
Jeden moment, který mi utkvěl v paměti a který sdíleli i někteří další delegáti, byl způsob, jakým se přítomnost mladých lidí stala znamením naděje pro nás všechny. Viděli jsme to ve způsobu, jakým se o sebe navzájem starali, povzbuzovali ty, kteří se potýkali s problémy, a podporovali ty, kteří se stále učili. Zdálo se, že nikdo nezůstává na okraji; spíše byli lidé povzbuzováni k účasti a k objevování, že mají čím přispět. Během našich setkání s ostatními mě obzvláště zaujaly přátelské vazby mezi mladými lidmi. Ti, kteří se více zdráhali nebo se báli mluvit, byli svými společníky povzbuzováni a citlivě vedeni. V jejich vzájemné péči jsme zahlédli něco hluboce evangelijního: soucitný způsob lásky, který klade důstojnost a rozkvět druhého výše než sebe sama. V týdnu, kdy jsme se zamýšleli nad svobodou pro lásku a službu, se jejich svědectví stalo pro nás nečekaným darem. Přišli jsme je doprovodit, ale v mnoha ohledech doprovázeli i oni nás.
I my jsme měli svůj vlastní úkol doprovázení. Každý člen koordinačního výboru měl na starosti doprovázení některých mladých lidí zapojených do praktického chodu PYM, včetně komunikace, logistiky, hudby a liturgie. Zároveň jsme měli na starosti naslouchání delegátům, přijímání jejich zpětné vazby a přitom zůstávat otevření úpravám programu, když to bylo nutné. V tomto smyslu se organizace samotného EJIFu stala další zkušeností s ignaciánskou svobodou: mít plán, ale držet se ho dostatečně lehce, abychom umožnili Bohu působit skrze realitu kolem nás.
Pro mě osobně bylo jednou z nečekaných milostí, které plynou z účasti v koordinačním výboru, objevení, kolik svobody je zapotřebí i ve vedení. Jedna věc je vytvořit plán; druhá je zůstat dostatečně svobodný, abychom naslouchali, když od nás zkušenost skupiny žádá něco jiného. Naučit se držet programu dostatečně pevně, abychom poskytli směr, a zároveň dostatečně lehce, abychom mu umožnili změnit se, se stalo malou, ale důležitou lekcí v rozlišování.
Druhý týden se explicitněji zaměřil na formaci. Byli jsme velmi vděční Brendanu Callaghanovi SJ, který nás provedl workshopem o afektivitě. Tyto dny nám daly příležitost přistupovat k našemu afektivnímu životu z praktického i intelektuálního hlediska, zkoumat naše vztahy, naše zranitelnosti a způsoby, jakými se snažíme žít zdravě a svobodně řeholní život. Výzvou pro nás bylo předložené téma, případové studie a naše vzájemné rozhovory. Snad nejdůležitější bylo, že jsme dostali souhlas upřímně hovořit o tématu, které je někdy těžké dát do slov.
To bylo nakonec to, v co jsme doufali, že nám EJIF poskytne: prostor, ve kterém by se k důležitým otázkám dalo přistupovat s upřímností, bratrstvím a modlitbou.
Spolu s tím vším zůstaly stejně důležité i jednodušší prvky EJIFu. Každý den jsme se scházeli na mši sv. a společnou modlitbu a vytvářeli jsme si prostor pro společné sdílení toho, jak se program vyvíjel. Naše prezentace provincií byly další obzvláště bohatou součástí setkání. Pocházeli jsme z různých zemí, kultur a prostředí, s velmi odlišnými cestami a příběhy povolání, přesto bylo něco hluboce utěšujícího v rozpoznání společného vlákna, které nás spojovalo: každý z nás svým vlastním způsobem slyšel Boží volání následovat Krista v Tovaryšstvu Ježíšově.
Tyto okamžiky bratrství nejsou jen volitelným doplňkem EJIFu. Jsou součástí srdce jeho samotného. Na krátkou dobu žijeme, modlíme se, pracujeme a učíme se společně. Stáváme se malou komunitou a znovu objevujeme pravdu, že jezuitské poslání není udržováno jen tím, co děláme, ale i vztahy, skrze které ho děláme.
Svátek svatého Ignáce byl toho snad nejjasnějším vyjádřením. Přátelé a členové jezuitské komunity se sešli v Centru spirituality, aby ho oslavili, a byli jsme hluboce dojati vřelostí a štědrostí této příležitosti. Znovu jsme si připomněli církev jako rodinu a komunitu. Nebyli jsme jen návštěvníky procházejícími Kluží; na krátkou dobu jsme se stali součástí něčeho většího, než jsme my sami.
Náš čas v Kluži nám také dal příležitost více objevit bohatství místní církve. Zejména naše návštěva řeckokatolické komunity a katedrály byla skutečným darem. Setkat se s něčím z historie řeckokatolické církve v Rumunsku a být tak vřele přijati rozšířilo naše chápání místa, kde jsme měli tu čest strávit tyto týdny.
Když se ohlížím zpět na EJIF 2026, nejvíce mě udivuje pocit Boží prozřetelnosti v celém průběhu. V raných fázích plánování jsme věděli, že riskujeme, když se tak přímo zaměříme na citovost a čistotu. Přesto jsme znovu a znovu zažívali útěchu z toho, jak se jednotlivé části spojují dohromady: téma, bohoslužba, spolupráce s piaristy, formace a samotný život skupiny.
Pro mě je to možná jeden z nejtrvalejších plodů EJIFu 2026: objev, že svoboda v řeholním životě není svoboda od zodpovědnosti nebo od vztahu, ale svoboda pro lásku. Je to svoboda být k dispozici Bohu, našim společníkům a těm, kterým jsme posláni sloužit. A možná právě to znamená stát se hlouběji přáteli v Pánu: růst společně, sloužit společně a stávat se stále svobodnějšími milovat.
V Duchovních cvičeních nám Ignác připomíná, že jsme stvořeni k tomu, abychom „chválili, ctili a sloužili Bohu“. Naše zkušenost v Kluži tomu jako by dala velmi konkrétní vyjádření. Začali jsme EJIF otázkou, jak by mohla vypadat větší svoboda v našem řeholním životě. Ukončili jsme ho společnou zkušeností s něčím z této svobody: svobodou doprovázet, svobodou sloužit, svobodou být vůči sobě navzájem zranitelní a svobodou dovolit Bohu, aby nás vedl někam, kam bychom si možná sami nevybrali.
Zdroj/Foto: Jezuité v Evropě.
