Křesťanská základní škola Nativity v Děčíně letos vstoupila do sedmnáctého roku svého života. Autorka článku Jindřiška Vopatová v ní pracuje od samého počátku, zná každý její kout a pozoruje její vývoj.
Škola vznikla v roce 2008. Její zakladatel Josef Horehleď se inspiroval u jezuitů v Americe, sehnal vhodnou budovu, první učitele a žáky. Po roce zemřel, škola pokračovala dál. Po několika letech získala svoji stabilitu, kvalitní pedagogický sbor a dobré jméno.
Kořeny a zaměření školy
První projekt s názvem Nativity založili jezuité v padesátých letech 20. století na Manhattanu v USA. Byl to školní klub, tedy zařízení, které mělo nabídnout využití odpoledního volného času pro děti přistěhovalců, které „formovaly“ newyorské ulice plné zločinu a drog. Klub měl nabídnout klidný prostor pro další učení a domácí úkoly, alternativu k pouliční zábavě a možnost formovat děti po duchovní stránce. Brzy ale zkušenost ukázala, že pro děti je třeba založit přímo školu, jejíž by byl odpolední klub součástí. Dnes je těchto škol v Americe zhruba padesát.
Jezuita Josef Horehleď se s tímto typem škol seznámil při studiu v Dublinu, kde potkal jednoho z prvních zakladatelů školy Nativity Jacka Podsiadla SJ. Od něho přijal nadšení pro tento typ škol a toužil ho přenést do českého prostředí. Jako nejpříhodnější místo pro takovou školu u nás viděl severní Čechy. Po první neúspěšném pokusu o zřízení školy v Ústí nad Labem našel vstřícnější prostředí v Děčíně, kde nakonec mohla škola v roce 2008 skutečně vzniknout.
Jeho záměrem bylo dát šanci dětem, které mají potřeby jak z hlediska vzdělávacího, tak duchovního. V prvních letech škola hledala svou tvář, protože nebylo možné automaticky přejmout všechny prvky z amerických škol Nativity. Nejdůležitější bylo ujasnit si, pro jaké děti je škola určena. Dnes jsou jimi děti, které z nějakého důvodu neprospívají na prvním stupni ZŠ. Důvody mohou být výukové obtíže, zdravotní problémy, šikana nebo rodinné problémy. Jsou ale přijímány také děti, které nemají žádný problém, ale jejichž rodiče touží po jejich vzdělávání v křesťanských hodnotách. Důvodem je, aby třída aspoň trochu odrážela zdravou sociální skupinu.
Děčínská škola Nativity se snaží udržet málo početné třídy, nyní je to 15 žáků. Odpolední školní klub nebylo oproti americkým školám třeba zcela zachovat, protože sociální prostředí je u nás jiné, děti většinou chodí do různých kroužků i mimo školu. I tak máme nabídku kroužků pestrou.
Ignaciánská pedagogika
Co zůstává americkým školám i děčínské Nativity společné, je východisko vzdělávání v duchu tzv. ignaciánské pedagogiky. Lze ji shrnout zhruba do následujících tezí, které vycházejí z exercicií sv. Ignáce, z jejich Východiska a základu:
1) „Všechno, co existuje, pochází od Boha a člověk to dostal k dispozici jako pomoc na cestě k Bohu.“ V prostředí ateistických Severních Čech směřujeme žáky k vědomí, že člověk má svého stvořitele, který je dobrý, a vše, s čím se v životě setkají, má svůj význam.
2) „Bůh miluje každého člověka. Život je dialog mezi člověkem a Bohem. Aby dialog byl plnohodnotný, musí v něm být člověk svobodně.“ Ignaciánská pedagogika vede žáky k nalezení vnitřní svobody a zároveň je učí poznávat svoji roli na tomto světě ve vztahu ke svému stvořiteli. Učí se překonávat nepohodlí, cvičí se v trpělivosti a pokoře. Vědí, že růst ke svobodě je celoživotní záležitost.
3) „Svoboda člověka vyžaduje sebepoznání, přijetí sebe, poznání různých sil, které ovlivňují naše jednání.“ Ignaciánská pedagogika učí žáky rozpoznávat své motivy. K tomu, aby se člověk naučil znát sám sebe, potřebuje komunitu lidí, kteří mu s láskou dokáží dát zpětnou vazbu. Nestačí jen umět dávat zpětnou vazbu, ale také ji přijímat. Ignaciánská pedagogika vychovává v žácích schopnost přijmout kritiku beze strachu, zamýšlet se nad ní, rozlišovat, co je potřeba změnit či nasměrovat jinam, bez zbytečného sebetrýznění a zároveň odporu a obviňování druhých.
4) „Odpověď na Boží lásku nemůže být pouze v teoretické rovině.“ Vedeme proto žáky k soucitu s trpícími a potřebnými. Charitativní akce jsou konkrétním aktem práce pro druhé a zájmu o ně. Zvláštní pozornost je věnována nemocným a chudým.
Český kontext
Nativity je malá škola, která ctí tradiční hodnoty. Nejde o návrat k frontální výuce a memorování učiva. V této oblasti jsme i my pokrokoví. Tradiční hodnoty, které žijeme, se opírají o existenci Boha. Ve světle Boží lásky je člověk schopen připustit své chyby, přestat se zbytečně chránit, vycházet ze sebe a žít pro druhé. Vše, co člověk předává, musí žít sám, a proto je potřeba neustále poznávat sebe, růst. Více než kdy jindy je v této době nutné učit se umění rozlišovat. Učitel, který tyto hodnoty sám žije, se nebojí dávat hranice, vést děti k vědomí jejich předností, ale i limitů, učit je rozlišovat pravdu a lež, pýchu a pokoru, lásku a sebelásku. Učí je schopnosti nenechat se ochromit strachem, vymezit se proti tomu, co není dobré, a zároveň soucitně vnímat druhého člověka a nedat vždy přednost vlastnímu pohodlí. Netroufám si říct, že se nám vždy dílo daří. Rozhodně se o to ale snažíme.
Jsme misie, křesťanské dílo uprostřed nejateističtějšího kraje. Jsme kapka v moři obklopená předsudky a neznalostí základních teologických pravd. Přesto se dílo daří. Třídy jsou naplněné a zájemce musíme každoročně s těžkým srdcem vybírat. Absolventi se k nám vrací, ať už na nostalgickou návštěvu nebo pochlubit se svými úspěchy, podělit se, čím žijí. Naprostá většina rodičů našich žáků jsou vstřícní a spolupracující lidé. Radost ze společné práce za těch sedmnáct let převažuje nad těmi chvílemi, které byly “až na dřeň”. Bez jezuitského štítu bychom nebyli ničím. Vlastně bychom vůbec nebyli.
Text vyšel v bulletinu Jezuité 2/2025.
Online archiv bulletinu najdete na https://jezuite.cz/bulletin/
Foto: František Ingr, Člověk a víra.
