Maďarsko. S vášní, vírou a mladistvou energií oživil Sbor Magis z jezuitského gymnázia, koleje a mateřské školy Gyuly Fényi v Miskolci historický muzikál Hvězdy Egeru od Mátyáse Várkonyiho a Attily Bérese. Tato ambiciózní inscenace se stala více než jen představením, byla i svědectvím o odvaze, vytrvalosti a hluboké oddanosti jezuitskému poslání. Více než sto teenagerů vytvořilo dočasnou divadelní společnost, která se od dubna do začátku července pohybovala po deseti maďarských městech a zvala diváky k zamyšlení nad trvalými hodnotami, které formují naše životy.
Již více než dvacet let diváci očekávají od školního sboru každý rok něco nového. Ale dá se někdy skutečně zvyknout na to, co se odehrává na jevišti? Zúčastnění vědí, že to nikdy není tak jednoduché. Studenti, kteří se těchto rolí ujímají, nejsou zapsáni do dramatických kurzů – jsou to nadšení mladí lidé, kteří se během přípravy představení vyvíjejí. Více objevují sami sebe, otevírají se jeden druhému a na jevišti odhalují něco, co možná nikdo předtím neviděl. Není divu, že mnoho diváků sleduje scénu se slzami v očích.
Jeden rodič se podělil o to, jak viděl své vlastní dítě, hrající roli chůvy Jánose Zsigmonda, ze zcela nové perspektivy. Slyšet sto teenagerů zpívat s přesvědčením o národní odvaze a jednotě vyvolalo hluboké emoce.
Pro jednoho z hlavních herců znamenala tato zkušenost nesmírnou svobodu a posunula ho daleko za hranice jeho komfortní zóny. Umožnila mu odhalit novou stránku jeho osobnosti.
Další rodič se zamýšlel nad tím, co dělá muzikály Sboru Magis tak výjimečnými: svoboda, energie a emocionální intenzita, které ze studentů na jevišti vyzařují. Sledovat tyto teenagery, jak nejen hrají, ale i žijí své role – s upřímností, zranitelností a hloubkou – bylo popsáno jako neuvěřitelný dar. Od strachu k radosti, od pochybností k víře, od lásky ke zradě, od vlastenectví ke kamarádství, to vše prožívali. A dělali to od začátku do konce jako komunita, která se navzájem podporovala na každém kroku – něco, co si studenti možná ještě neuvědomují, že je jedním z nejhlubších darů života.
Studenti, kteří staví na dlouholetých zkušenostech a jsou zakořeněni v dramatické metodě jezuitské školy, se opět připravovali v rámci workshopů zaměřených na role, přizpůsobené typům postav v inscenaci. Byly tam „Amazonky“ a „Čarodějky“, „Předurčené“ a „Pochybující“, „Věrné“, „Svobodné“ a „Statečné“. Důležití byli také zvukoví a osvětlovací technici, bez kterých by představení nebylo slyšet ani vidět. Zatímco scénář a hudba byly zajištěny, studenti sami vytvářeli choreografii a režii během víkendů vyhrazených pro sbor.
Jedna z vedoucích studentek vzpomínala, jak tyto přípravy pomohly skupině stmelit se – bez ohledu na to, zda sdíleli scény, či nikoli. Vzpomínala, jak se účastnila nočních brainstormingů se studenty posledních ročníků, procházela scénář a společně vymýšlela nápady. Tento pocit jednoty v posledním ročníku jí dal sílu vytrvat, i když se věci napoprvé nepovedly.
Další účastnice uvedla, že se mezi „Statečnými“ okamžitě cítila jako doma a silně se ztotožnila s charakteristikami své skupiny. Spolužák ze skupiny „Amazon Warriors“ popsal, jak dokonale se „upřímný, dynamický a akčně připravený“ duch skupiny shodoval s jejich osobnostmi.
Tato inscenace se netýkala jen zobrazení historické události – také vynesla na světlo otázky, které rezonují dodnes: pocit ztracenosti v chaosu každodenního života, tíha očekávání, výzva překračovat svoje limity a důležitost obrany hodnot ve světě, který se je často snaží narušit. Studenti to vše sdělovali prostřednictvím své zářivé jevištní přítomnosti, vzájemné pozornosti a povzbuzování. Pohled, podání ruky, poplácání po zádech, objetí, úsměv, slza – tato gesta vyjadřovala sílu školní komunity způsobem, který slova nedokážou plně vystihnout.
Představení Egri csillagok (Hvězdy Egeru) bylo kolektivním svědectvím stovky teenagerů, kteří potvrdili, že i dnes má smysl věřit – v dobro, v krásu, v naději a v sílu Ducha.
A co taková inscenace dává těm, kteří se jí účastní? Jak to dojímá dospívající k takovým emocím? Jak to formuje komunitu? A co znamená uzavřít nejen čtyři roky sborového zpěvu, ale možná čtyři, nebo dokonce osm let ve škole?
Pro jednoho z vedoucích studentů to znamenalo najít si své místo ve světě a v lidských vztazích. Jiný měl pocit, že vystoupení přiblížilo jeho roky ve škole a ve sboru. Jako deváťáci toužili po spojení se staršími studenty – a jako maturanti to dokázali uskutečnit. Vystoupení prolomilo bariéry mezi věkovými skupinami, a dokonce umožnilo nejmladším dívkám ze sedmé třídy, že se mohly sdílet s maturanty. Tento vzácný druh mezigenerační jednoty byl v mnoha ohledech možný díky společnému úsilí a úspěchu inscenace.
Během závěrečné písně některé účinkující dívky nedokázaly pro slzy zpívat. Stály v přední části pódia s hlavními představiteli, obklopené vrstevníky zpívajícími za nimi, cítily naprostou sílu komunity a hořkosladkou tíhu loučení. Přesto vědomí, že mohou věřit v dobro, v krásu a v lidi kolem sebe, jim dalo klid jít dál.
Další maturantka popsala ohromující emoce finále. Ačkoli jim tekly slzy, cítily také naději, když viděly, s jakou jistotou mohou předat pochodeň další generaci. Když sbor spustil reprízu Egri nők dala (Píseň žen z Egeru), byly přemoženy. Ale během závěrečného skupinového objetí po Aleluja nemohly nikoho vynechat. Pro ně byla síla komunity tak veliká, že by mohla zvednout samotnou střechu divadla. Tolik emocí shromážděných v jednom prostoru se zdálo být dostatečně silné, aby uneslo celý národ.
Mnozí sdíleli pocit, že tohle bylo jejich nejhlubší spojení, jaké kdy k sobě cítili – a že i když bylo těžké se rozloučit, byli vděční za každý okamžik. Jak to vyjádřil jeden student – nechtěli, aby píseň skončila, protože s ní se uzavírala celá jedna kapitola života.
Zdroj/Foto: Jesuits in Europe / Hungary.
