V rámci projektu „Neviditelní učedníci“ vám nabízíme rozhovor, který zdůrazňuje často neviditelné svědectví žen, jež žijí evangelium skrze svou tichou službu. V rozhovoru Cecilia Bock, která pracuje v Jezuitské službě uprchlíkům (JRS), reflektuje své povolání a závazek doprovázet uprchlíky a vysídlené osoby v různých oblastech světa. Její zkušenost ukazuje, jak se soucit, naslouchání a vytrvalost stávají konkrétními formami víry v praxi.
Můžete nám říct, jak vzniklo Vaše povolání a jak Vaše současné poslání odráží touhu „sloužit v tichu“, kterou se projekt „Neviditelní učedníci“ snaží zdůraznit?
Představte si skromně oblečenou ženu stojící na červené zemi, obklopenou závany větru a davy lidí jdoucích po silnici, protože tam je málo aut, a řady obrovských mangovníků zaprášených v období sucha. Během jedné z mých prvních návštěv Jižního Súdánu, kde jsem se věnovala hodnocení potřeb, tato žena řekla mladé dívce, která mohla být její dcerou, aby na ni nezapomněla, aby nezapomněla na ně, protože viděla tolik humanitárních pracovníků, jako jsem já, jak přicházejí a odcházejí, aniž by dodrželi své sliby.
No, snažila jsem se, co jsem mohla, mnohokrát jsem se tam vrátila. V té době jsem pracovala se španělskou Charitou, která v tomto regionu Jižního Súdánu podporovala školy, lékařské výdejny, školení a mnoho dalšího. Věřím, že právě během tohoto rozhovoru se zrodila moje touha nejen dodržet své sliby, ale poskytnout konkrétní službu, a to jednoduchými gesty, bez fanfár: vrátit se, naslouchat, vytvořit prostor, i když se nikdo nedívá.
Jak se Vám daří žít rozměr „rozjímání v činnosti“ – tedy spojení modlitby a konkrétní služby – ve Vašich každodenních výzvách?
Od svého kolegy Tevfika Karatopa, projektového manažera v kanadské JRS, jsem se dozvěděla, že rozdíl mezi empatií a soucitem spočívá v tom, že první znamená vžít se do situace někoho jiného, zatímco v druhé situaci vás kromě snahy porozumět pocitům druhých pohání touha je podpořit, najít řešení a jednat v jejich prospěch. Věřím, že se jedná o „rozjímání v činnosti“, druh soucitu, který nás pohání a vede k jednání, k zaujetí stanoviska. Také věřím, že soucit je živen tichem, oním vnitřním prostorem, kde se zastavíme a nasloucháme. Právě tam činy nacházejí smysl, ještě než nabudou tvaru. Není to ani tak modlitba v náboženském smyslu, jako spíše způsob, jak se vrátit k sobě samému, dýchat společně s ostatními, vzpomenout si, proč jednáme.
Jaké jsou těžkosti nebo nejsilnější okamžiky, které jste ve své službě zažila, zejména v kontextu utrpení nebo chudoby?
Nikdy nevím, jak definovat, nebo dokonce rozlišit nejdůležitější okamžiky ve své službě. V mé současné práci sídlí moje kancelář v Římě, odkud často cestuji do všech zemí, kde máme kanceláře a kde sloužíme uprchlíkům a násilně vysídleným osobám, od Afriky přes Latinskou Ameriku až po Asii.
Každá cesta s sebou přináší setkání, která zanechávají trvalý dojem: utrpení matek, které vidí, jak jejich děti přicházejí o roky školní docházky, duševní křehkost těch, kteří přišli o vše, nedostatek vyhlídek, lhostejnost komunit, které je nedokážou přijmout. To jsou těžké okamžiky, které s vámi zůstanou.
Přesto, kdybych si dnes musela vybrat „nejsilnější“ okamžik, vybrala bych si z mnoha okamžik znovuzrození. Myslím na odolné výrazy ve tvářích, jako je například tvář ředitele pro tuto zemi, který pokračuje v obnově bombardovaných škol a domů v Myanmaru, kde konflikt obnovený v roce 2021 zanechal obyvatelstvo vyčerpané, ale ne poražené. V těchto lidech vidím sílu začít znovu, stejnou sílu, která mi připomíná, že i na těch nejzraněnějších místech se vždy něco hýbe, klíčí.
Projekt podtrhuje důležitost rozlišování a ignaciánského „magis“. Jak Vám tyto principy pomáhají řídit Vaše volby a nacházet Boha ve všem?
Věřím, že mou formaci ovlivnil koncept „magis“, který neznamená vždy dělat nebo dávat „víc“ až do bodu vyčerpání. „Magis“ je hodnota usilování o lepší, usilování o dokonalost – dovedení toho k smyslu žít naplno, hluboce a nesobecky sloužit.
Vztah s Tovaryšstvem Ježíšovým měl jistě na můj život vliv, protože jsem si uvědomila důležitost zájmu otevřít se potřebám lidí, kterým sloužíme. V humanitárním světě, stejně jako v jiných oblastech, platí samozřejmě potřeba kompetence, přípravy, zkušenosti, přizpůsobivosti, flexibility a emoční inteligence. Nicméně se domnívám, že je také zásadní mít určitý druh kompetence, který bych definovala jako „v podzemí“, která vám pomůže dostat se do hlubokého naslouchání, protože máte rozvinuté schopnosti naslouchat sobě i druhým.
Co byste chtěla vzkázat ostatním ženám z řeholního i laického stavu, které každý den, často ve stínu, pracují na šíření evangelia skrze službu a lásku?
Ženám, které s trpělivostí a oddaností často pracují daleko od reflektorů, bych ráda vzkázala, aby neztrácely víru v hodnotu své práce. Mnoho velmi důležitých věcí ve skutečnosti roste v tichu: vztahy, naděje, gesta, která drží komunity pohromadě.
Zdroj: jesuits.global.
Foto: Výroba loutek pro vnitřně vysídlené osoby v JRS Afghánistán (Don Doll SJ, jesuits.global).
