Ukrajina. Sestra Anastasie Mazur ze společnosti Congretatio Jesu vypráví o své práci v Kyjevě.
Od začátku války je situace v Kyjevě poznamenána každodenními varováními před nálety. Ty někdy trvají celou noc nebo jsou několikrát během dne, ale válka trvá už dlouho a lidé musí pracovat. Někteří z nich se ihned po zaznění signálu ukryjí a kontrolují si mobilní aplikace, aby viděli, kam a co letí. Pokud je to možné, vzdalují se od oken v budovách. Kryty používají pouze tehdy, když vidí, že se jedná o vážný útok. Ty mohou přijít nečekaně, takže je to jako loterie. Vojáci se snaží sestřelit šahédy (drony íránské výroby) dříve, než se dostanou do města, ale není jisté, že se jim to pokaždé podaří. Zvlášť když letí nízko.
V těchto podmínkách musíme nějak žít. Nyní pracuji pro neziskovou organizaci Depaul. Ráno, než odejdu do práce, nejprve zkontroluji, které mosty jsou průjezdné, protože některé jsou v případě varování uzavřeny. Někdy aplikace ukazuje, že rakety létají, ale lidé uvízli v ranní zácpě, takže jen čekají ve svých autech, aby viděli, jak se situace vyvine. Mohou být zasaženi každou chvíli. Někdy se zdá, jako by cesta do práce byla důležitější než samotný život.
Ze svého pohledu nemohu říci, že by mě exploze a všechen ten hluk neovlivňovaly. Někdy je nejdřív exploze a pak varování, protože raketa je detekována příliš pozdě. Když začala válka, byla jsem tady se svou vlastní sestrou Katarinou, která je také členkou Congregatio Jesu (CJ). Tehdejší provinční představená se nás zeptala, zda chceme opustit Kyjev a jít do bezpečnějších oblastí. Rozhodnutí však nechala na nás s tím, že máme lepší přehled o situaci na místě. Jsem za to vděčná, protože jsme si hned uvědomily, že je nutné se zapojit a pomoci místním lidem. Tak jsme zůstaly a říkaly si, že Kyjev je dobře střežen a že jinde by to mohlo být horší. V té době jsem ještě pracovala v charitě. Nejprve jsme kuchyň a sklad v suterénu budovy Charity přestavěli na protiletecký kryt.
První den války byl náročný. Můj instinkt pro přežití mi jako by bránil přijmout, že to, co se děje, se skutečně děje. Moje podvědomí odmítalo přijmout nebezpečí, že bych mohla každou chvíli přijít o život. Přesto v prvních dnech byly exploze nejintenzivnější a ruské jednotky byly blízko města. Soustředila jsem se na to, že se s tím musí něco dělat. Volali nám nemocní lidé s žádostí o léky a jídlo. Bylo těžké tyto věci sehnat, a to mě zaměstnávalo. Na chleba stály obrovské fronty a museli jsme obejít několik lékáren, abychom vůbec něco našli. V těchto chvílích jsem pochopila, že jsem na správném místě, že jsem tady potřeba a že bych měl zůstat. Mnoho lidí přicházelo do našeho krytu s malými dětmi. Pomáhali jsme rodinám, které odjížděly z Kyjeva, dostat se alespoň na okraj města, aby mohly pokračovat v cestě.
Snažili jsme se povzbudit vyděšené lidi. Cítili se ujištěni, že je tu někdo, komu na nich záleží, kdo se o ně postará. V azylovém domě jsme se s nimi snažili mluvit. Připravili jsme pro děti hry, které jim pomohly se uvolnit, a večer jsme se alespoň krátce společně pomodlili. Nyní vidíme mnoho uprchlíků přijíždějících z válečných zón, kteří si všechny hrůzy zažili zblízka; cítíte v nich ještě větší strach.
Jsou to lidé, kteří se báli odejít, protože nevěděli, kam jít; neměli žádnou podpůrnou síť a neměli dostatek peněz. Teprve teď byli nuceni odejít, protože frontová linie prochází přímo jejich oblastí. Spojujeme se s organizacemi, které působí v těchto postižených regionech. Prostřednictvím nich informujeme lidi, aby se nebáli odejít a že jim můžeme poskytnout bezplatné ubytování zde v Kyjevě, dokud se neusadí a nenajdou si práci. Poskytujeme jim také psychologickou podporu. Některým se podařilo uprchnout jen s oblečením v ruksaku na zádech. Obdivuji, jak si tito vysídlení lidé navzdory všemu pomáhají. Pocházejí z různých regionů východní Ukrajiny, ale jsou jako jedna rodina.
Zdroj/Foto: jesuits.global.
