Ukrajina. Sestra Anastasie Mazur ze společnosti Congretatio Jesu vypráví o své práci v Kyjevě.
Od válečných uprchlíků jsme slyšeli mnoho tragických příběhů. To, co nám pomáhá je zpracovat, je jistě víra, svátosti, svaté přijímání a modlitby za tyto lidi. A také speciální webináře, kterých se jako sociální pracovníci účastníme. Existuje skutečně mnoho těžkých příběhů, zvláště nyní, kdy jsou sociálně slabé rodiny evakuovány, jak jsem zmínila. Lidé, kteří mohli opustit válečné zóny, tak učinili už dávno. Ale ti, kteří nevěděli, co dělat, tam zůstali až do poslední chvíle. Nedávno k nám přišla žena se čtyřmi dětmi, které chybí pravá ruka. Její manžel zemřel a ona je na invalidním důchodu. Pomáháme jí, jak jen můžeme. Naštěstí se jí daří docela dobře.
Těhotné ženy a další zranitelné skupiny to měly obzvláště těžké. Pamatuji si, jak jsme v prvních dnech války měli dívku, která byla v devátém měsíci těhotenství. Čekala své první dítě a její manžel byl v armádě. Odvezli jsme ji k lékaři; její matka byla s ní a to jí dodávalo klid navzdory tomu, co se dělo venku. Nevěděli jsme, co se stane, až porodí, jestli bude možné opustit kryt, nebo ne, takže jsme hledali i gynekologa. Naštěstí se jí podařilo normálně porodit v nemocnici, ale já jsem to prožila velmi emotivně.
Válka trvá už čtyři roky. Někteří lidé, kteří přišli o všechno, si mohou myslet, že je Bůh opustil. Většina lidí prchajících z frontové linie na východní Ukrajině jsou nevěřící. V těchto oblastech je několik kostelů. Takže jsem od nich takové otázky neslyšela. Ani se neptají, co udělali, že si to zasloužili. Nevidí to tak. Spíše projevují solidaritu, aby společně všechno vydrželi.
Když jako zasvěcená žena přemýšlím o celém konfliktu, je pro mě obzvláště těžké pochopit rozsah lidské zlomyslnosti. Když jsem v televizi sledovala filmy nebo dokumenty o druhé světové válce, nemohla jsem pochopit, že člověk může být tak plný hněvu. Jak je možné tolik zranit druhého člověka? Nyní to prožíváme jako realitu.
Mnozí se nás ptají, jestli jsme to čekali. Abych byla upřímná, mnoho z nás na Ukrajině bylo překvapeno, že v Evropě mohl vypuknout krvavý konflikt takových rozměrů.
Těsně před začátkem války jsem si neuvědomovala, že k tomu dojde. Napětí samozřejmě rostlo od roku 2014. V té době jsem se právě přestěhovala ze své bývalé misie v ruském Novočerkasku do naší hostitelské pekárny ve slovenském Prešově, odkud jsem pozorně sledovala dění na Majdanu v Kyjevě. Později jsem na tři měsíce odjela do jiné naší komunity, abych pomohla v ruském městě Ťumeň, a tam jsem cítila, že někteří lidé vystupují proti Ukrajině. To mě šokovalo.
Od začátku války mě víc než rozhodnutí ruského prezidenta bolelo, když jsem slyšel v televizi, jak obyčejní lidé v Rusku schvalují intervenci na Ukrajině. Cítila jsem fyzickou bolest z toho, kolik nenávisti bylo v těchto slovech. Jak může jeden člověk přát něco podobného druhému? Vím, že jsou ovlivněni propagandou, ale zdravý rozum přece nebyl zrušen. Nikdo jim nevyndal mozek a nenahradil ho jiným.
Právě jsme oslavili jubilejní rok 2025, který vybízí nejen k naději, ale i k odpuštění. Jak můžeme odpustit válečné zločiny, znásilnění žen a desítky tisíc úmrtí? Pokud budu odpovídat ne z pohledu víry, ale z lidského hlediska, tedy pro obyčejné lidi na Ukrajině, pak se to za jejich života nestane. Nebude to tak, že až boje skončí, bude všem odpuštěno. Aby k odpuštění došlo, musí nejprve dojít k pokání. A bude trvat mnoho let, než se v Rusku objeví nová generace, která bude smýšlet jinak. Za to se nadále modlím a na tom pracuji.
Zdroj/Foto: jesuits.global.
