Duchovní cvičení existovala už před sv. Ignácem a svým způsobem existovala i v některých filozofických školách v antickém Řecku a Římě. Sám Ignác se nechal při sepisování své knížky – nazvané právě Duchovní cvičení – inspirovat Následováním Krista od Tomáše Kempenského, kartuziánskou spiritualitou, ale především osobní zkušeností setkání s Bohem, který se dotkl jeho zraněného srdce. Tuto svou zkušenost dokázal právě s pomocí církevní tradice kreativně vyjádřit, a dát jí tak srozumitelnou podobu, která umožnila její rozšíření v mnohem větší míře.
Duchovní cvičení
Historické kořeny a inspirace Duchovních cvičení
Ignácova Duchovní cvičení
Knihu “Duchovní cvičení” svatého Ignáce z Loyoly lze považovat za základ jezuitské spirituality coby jednoho z možných způsobů, jak být Ježíšovým učedníkem. Je jakýmsi průvodcem pro hledání hlubšího smyslu a vztahu k Bohu – zejména je však příručkou pro ty, kteří druhé na této cestě doprovázejí. Vychází z pozitivního pohledu na člověka, který je schopen nacházet s Boží pomocí svobodně svou vlastní cestu životem. Duchovní doprovázející neovlivňuje volby doprovázeného, ale dává mu především do rukou nástroje, které doprovázenému pomáhají v jeho osobním vztahu s Bohem.
Útlá kniha nabízí strukturovaný a postupný proces, jak se otevřít vnímání Boží přítomnosti ve svém životě. Smyslem je umožnit jednotlivcům pomocí účinných prostředků vnitřní modlitby prožít intenzivní duchovní zkušenost a dosáhnout vnitřní svobody k dobrým rozhodnutím.
Praktické uplatnění Duchovních cvičení v každodenním životě
Ignác nabízí různá cvičení, která mají za cíl umožnit vnímat, poznávat a rozlišovat Boží hlas a vůli v každodenním životě a na základě toho zcela konkrétně jednat. Skrze poznání vlastních tužeb, strachů, slabosti a síly vedou k hlubšímu pochopení Božího plánu a povolání v našem životě. Nejsou sama o sobě cílem, ale prostředkem k tomu žít dobrý a smysluplný život ve společenství s Bohem a s bližními.
Duchovní cvičení jako osobní setkání s Bohem coby "přítel s přítelem"
Duchovní cvičení nejsou pouze nějakým teoretickým pojednáním, ale jsou určena k praktickému uplatňování ve vlastním životě. Člověk je skrze ně schopnější přijmout dary, které mu Bůh nabízí. Tím hlavním darem je především Bůh sám, který se k člověku s láskou sklání a nabízí mu účast na svém životě. Smyslem duchovních cvičení (často též exercicií) je tedy poskytnout lidem nástroje a přístupy, které je vedou k objevování a prohlubování jejich duchovního života, pomáhají jim v jejich osobním setkání s Bohem a podporují je na cestě duchovního růstu a proměny.