Naše křesťanská víra nás vybízí, abychom hledali vtěleného Boha i uprostřed nejnáročnějších momentů života církve. Odkaz svatého Ignáce z Loyoly nám na toto pozvání pomáhá odpovědět.
Ignác z Loyoly a další zakládající členové Tovaryšstva Ježíšova se neshromáždili jako přátelé v Pánu s úmyslem odvrátit příliv protestantské reformace. Přesto v roce 1554, asi čtrnáct let po papežském schválení jezuitů, Ignác v dopise Petru Kanisiovi mluví o pokroku, kterého jinověrci dosáhli v tak krátké době. Dále píše, že Tovaryšstvo bylo „přijato božskou prozřetelností mezi účinné nástroje nápravy tolika zla“ (Monumenta Ignatiana, řada I, svazek 12, s. 259). Týká se to obecnějšího problému, kterému čelíme, když se snažíme vyrovnat s realitou církevních dějin. Bez ohledu na to, do jaké míry dáváme do kontextu slova a činy našich předků, vždy tu zůstávají aspekty jejich přesvědčení, slov a činů, s kterými pravděpodobně nikdy nebudeme ve shodě. To, jak se dnes jako katolíci modlíme, přemýšlíme a sloužíme jako křesťané, alespoň zčásti závisí na úsilí takových lidí, jakým byl svatý Ignác.
Církevní dějiny nás vybízejí k něčemu hlubšímu, než je omluva, díky které bychom se v rámci své současné víry distancovali od pojetí víry v minulosti. Jako křesťané jsme jistě svou vírou pozváni, abychom pociťovali zármutek a lítost nad hříchy křesťanského společenství, nad škodou, kterou jsme v minulosti i v současnosti v církvi jednotlivě i společně způsobili. Ale milost, kterou nám nabízí poctivé uchopení dějin církve, je víc než pouhá příležitost k pokání. V církevních dějinách spolu se svatým Pavlem objevujeme, že „kde se rozmnožil hřích, tam se v míře daleko štědřejší ukázala milost“ (Řím 5,20). Ve znepokojivě složitém zmatku dějin církve jsme pozváni rozjímat o tajemství Kristova vtělení.
Tajemství Vtělení
V Ignácových Duchovních cvičeních zaujímá na začátku druhého týdne přední místo Rozjímání o Vtělení, které uvádí účastníky do imaginativních úvah o Ježíšově životě, smrti a vzkříšení. Zvláštní poznámky ke kontemplaci o Vtělení vyzývají účastníky exercicií, aby začali tím, že si představí zvláštní scénu: tři osoby Nejsvětější Trojice pozorující svět v okamžiku, než se Marii zjeví anděl Gabriel (Duchovní cvičení, 102–109). Boží Trojice tak vidí lidi na povrchu země v celé jejich rozmanitosti: někteří v míru a jiní ve válce, někteří plačící a jiní se smějící, někteří zdraví a jiní nemocní, někteří se rodící a další umírající.
Osoby Trojice, jak vysvětluje Ignác, si velmi dobře uvědomují hříšnost a utrpení lidí. Vidí „slepotu“ těch, kteří zapomněli na Boha, přehlížejí Boží proroky a jeho přikázání. Poté se Trojice rozhodne poslat Božího Syna, aby se mezi nimi narodil. Je to rozhodnutí, které se vymyká běžné logice – jistě by se zdálo rozumnější, aby se Bůh vzdal tohoto světa a začal znovu, nebo aby svět vyčistil rozhodným činem své moci. Bůh se místo toho rozhodl přijít mezi nás, sdílet s námi utrpení, které je důsledkem toho, že jsme se odvrátili od Boží lásky, a zachránit nás tak nikoli zvenčí, ale zevnitř.
Ignác nás vybízí, abychom při rozjímání nad Vtělením uvažovali o způsobu, jakým Bůh působí v lidských dějinách. Bůh totiž svěřuje lidem nejen své poselství, ale i své já. S důvěrou se svěřuje Panně Marii a Josefovi a všem, kdo pomáhali Ježíše vychovat. Ježíš je sám člověkem, a tak se díky Vtělení stávají Boží skutky v díle spásy překvapivě lidskými, jakkoli je Ježíš plně také Bohem. Ježíš od samého počátku svého veřejného života přizval další lidské osoby ke spolupráci na svém spasitelském díle: nejprve povolal učedníky, aby se podíleli na jeho životě a službě, a nakonec je vyslal se svou autoritou kázat, a dokonce konat mocná znamení. A při nanebevstoupení svěřil Ježíš pokračování své služby učedníkům. Od události Zvěstování bylo křesťanské poselství ovlivňováno a formováno lidmi: náš primární přístup k Božímu zjevení prochází lidskou zkušeností a lidskýma rukama.
Bůh uprostřed lidských dějin
Všichni lidé v minulosti, s výjimkou samotného Ježíše a jeho matky Marie, měli ruce poskvrněné hříchem. A ty lidské ruce, které předávaly víru, byly vždy rukama konkrétních lidí s určitými konkrétními vlastnostmi a pohledem na svět. Tajemství Vtělení je zastřeno historickou povahou naší víry a církve: Bůh působí uprostřed našich dějin, uprostřed naší lidskosti, uprostřed konkrétních lidských osob, které se setkávají s Bohem, předávají tradici dál, a tak budují církev.
Složitá změť dějin církve i s jejími frustrujícími, trapnými a hříšnými aspekty se tak dostává do centra pozornosti nikoli jako vedlejší pro naši víru, ale jako nástroj k tomu, jak k víře dospíváme. Věříme v Boha jako členové církve, kterou Ježíš založil uprostřed složitého přediva lidského života. Naše víra v Boha, který se vtělil v Ježíši Kristu, nás vyzývá, abychom hledali svého vtěleného Boha uprostřed nejnáročnějších problémů minulosti i současnosti církve. Vtělené porozumění dějinám církve nenabízí žádnou omluvu pro hříchy církve: hřích zůstává hříchem. Ale Boží rozhodnutí vtělit se v Ježíši Kristu a Ježíšovo rozhodnutí založit církev i s její lidskou podobou naznačuje, že milost a dobro lze nalézt na těch nejnepravděpodobnějších místech. Neboť ačkoliv se v církvi rozmnožil hřích, rozhojnila se také milost.
Ignác jako Boží nástroj
Pokud přijmeme jako vodítko tuto perspektivu, dostanou lidská omezení svatého Ignáce trochu jiný odstín. Z historického hlediska není na Ignácově postoji k protestantům nic překvapivého. Jednak věděl velmi málo, pokud vůbec něco, o protestantské víře z první ruky, protože většinu svého života strávil v prostředí oddaném katolické víře. Zároveň jeho láska ke katolické církvi a jeho přesvědčení, že Bůh zůstává s církví a jedná prostřednictvím církve, přirozeně vyvolávaly pocity zděšení u těch, kdo z ní dobrovolně odešli a přesvědčovali i ostatní, aby společenství církve opustili.
To, že protestantské učení se Ignácovi jevilo jako jed, vyplývalo spíše z jeho přesvědčení, že pravda je přítomná v katolické víře, než z nějaké hluboké znalosti vyznání protestantských křesťanů. To vše znamená, že Ignác byl ve své netoleranci k jinověrcům naprosto obyčejným člověkem své doby, který se řídil běžnou lidskou logikou. A stejně snadno bychom mohli poukázat i na jeho dobou podmíněný sexismus, který se projevil jeho slavným přirovnáním v Pravidlech o rozlišování duchů, totiž že „nepřítel“ působí na lidského ducha „jako žena“ (Duchovní cvičení, 325).
Netolerance, předsudky a podezíravost jsou součástí lidské neuspořádanosti, do níž se Bůh vtělil. Přesto však nemá místo v Boží logice. Bůh nezůstává v naší lidské logice netolerance, předsudků a podezíravosti, ale působí uprostřed lidských okolností, které jsou zčásti utvářeny těmito lidskými omezeními. Není překvapivé, že Ignác byl v některých věcech zaujatý, nepoučený a nesnášenlivý: většina z nás, ne‑li všichni, jsme takoví. Překvapivý je však způsob, jakým Ignác dokázal nahlédnout úchvatně odlišnou logiku Boží lásky a péče a poté ji sdílet se světem prostřednictvím Duchovních cvičení. Milostí Boží překročil Ignác svá vlastní omezení. Přesto zůstal člověkem se svými limity. A ponechal si i svůj zvláštní, osobní způsob vidění světa a přemýšlení o něm. Bůh spolupracoval s Ignácem, aby Bůh mohl pokračovat v díle Ducha Svatého doprovázet církev a zjevovat Ježíše Krista.
Láskyplný pohled Trojice
Je pozoruhodné, že stejný Ignác – podmíněný křesťanským prostředím šestnáctého století – je také autorem Rozjímání o Vtělení. Zve nás k meditaci o tom, jak nás Bůh vidí uprostřed našich hříchů a omezení. Obraz, který Ignác vykresluje, je nekompromisní: je těžké zapojit se upřímně do této meditace, aniž bychom necítili hanbu a smutek z toho, že jsme součástí trosek, jež zbyly z dobrého světa, který Bůh stvořil.
Přesto nás Ignác uprostřed této bezútěšné krajiny ujišťuje, že Bůh vidí naději a že nikdy nezapomíná na svou hlubokou lásku k lidem. A tak Bůh nachází Marii, připravenou stát se matkou jeho syna, a Josefa, schopného pomáhat při jeho výchově, a všechny ostatní lidi, kteří se stanou spolupracovníky v Ježíšově službě díla spásy. V Ignácově Rozjímání o Vtělení jsme si jisti, že Bůh je ochoten pracovat pro naši spásu i uprostřed neuspořádaností, které jsme jako lidé vytvořili.
Ignác dobře věděl, že je hříšník. Proto si uvědomoval, nakolik byl sám zapleten do hříšnosti tohoto světa a jak moc potřeboval spásu, kterou přináší Kristus. Věděl však také, že Bůh je ochoten pracovat i s jeho omezeními. Tato odhodlanost, kterou Ignác předkládá v Duchovních cvičeních, je součástí tajemství Vtělení. Koneckonců, není třeba slabosti Ignácovy osoby hájit ani odsuzovat, ale je dobré vyslyšet jeho pozvání k rozjímání nad láskyplným pohledem Boží Trojice. Neboť kde se hřích rozmnožil, tam se ještě v daleko větší míře rozhojnila Boží milost.
Autor: Thomas Flowers SJ; z Thinking Faith vybral, přeložil a redakčně upravil Jan Regner SJ.
Text vyšel v bulletinu Jezuité 1/2025.
Všechna čísla bulletinu jsou k dispozici v online archivu.
Foto: Nejsvětější Trojice tvořící svět. Obraz od Artura Arauja SJ z cyklu obrazů na generální kurii Tovaryšstva v Římě (Foto Jesuit.Media).
