Podněty k biblickým textům 4. neděle velikonoční od P. Pavla Ambrose SJ
První část Jan 10 obsahuje dlouhou diskusi mezi Ježíšem a některými farizeji, kteří ho obviňují z hříchu, protože tvrdí, že vidí: je jim vše natolik jasné, že přehlížejí svoji zaslepenost. Vždyť ani Ježíše nepoznávají. Netuší, kdo je a jaký je (srv. Jan 9,40–41). Ježíš pomocí podobenství usiluje o to, aby jim objasnil, že není zloděj, ale pastýř. Vstupuje a vychází dveřmi ovčince, nikoli tajně. Je pastýřem, který jde před stádem, jež ho následuje. Poznává jeho hlas. Nechápou. Asi to nemá v hlavě v pořádku. Ježíš jim to musí říci po lopatě, na rovinu. On je brána, on je dobrý pastýř. Obětuje vše za ovečky. Nezaváhá, přestože ví, že se dostane do problémů. Přivede je; když bude nutno, i donese k Otci (srv. Jan 10,17). Tato slova rozdělí posluchače: nic jednoduššího než ho prohlásit za posedlého. Tím připraví upoutávku pro neukojitelnou zvědavost davu. Bez uzardění o něm roznášejí, že se pomátl. Dnes by byl označen za psychopata. Proč? Nechce nechat napospas žádnou z nich (srv. Jan 10,19–21). Chce vonět po ovcích, a to jim smrdí.
U Jana si vždy všimněme zrání času. V té době se v Jeruzalémě slavil svátek Posvěcení. Byla zima. Ježíš se pohyboval v chrámu na Šalomounově nádvoří. Tehdy se k němu přiblížili vůdcové Židů a ptali se: „Jak dlouho nás chceš držet v napětí?“ (Jan 10,24) V prožívaném čase bude vždy napětí mezičasu. Krátce: již ano, ještě ne, napětí mezi již přítomnými Božími dary a zaslíbeními a jejich budoucím naplněním. Tento koncept času nám pomáhá žít s vědomím Boží přítomnosti a zároveň s nadějí v plné naplnění Božího plánu. Ježíš je tedy nucen znovu promluvit, aby odhalil, že jejich nevěra je způsobena tím, že se rozhodnou neposlouchat, pohrdnou mezičasem. Proto pro ně jeho Slovo nic neznamená. Nepřijmou ho.
Přiznejme, že obraz pastýře je nám hodně vzdálen. Ještě v Babičce Boženy Němcové se setkáváme s husopaskou. Nevydáme se cestou objasňování, museli bychom zápasit s romantickými či idylickými představami vzdálenými od reality pastevecké či zemědělské komunity starověku. Všimněme si tří sloves: naslouchat, následovat, sdílet. Patří do skupin sloves vyjadřujících činnosti nebo procesy. Vyjadřují záměr, přechod a kvalitativně novou skutečnost. Důležitá je souvislost objasňující místo a prostor naší meditace: vcházet dovnitř a vycházet ven. Můžeme tento proces vycházení přiblížit na definici modlitby Teofana Zatvornika: „Stát myslí v srdci před Pánem a stát před ním pevně.“ Ježíšova slova skrze uvažování vstupují do srdce, aby se silou Ducha stala modlitbou v Kristu, a takto proměněné Slovo v našich rozhodnutích vychází, aby vstoupilo do světa přinést užitek.
Ježíš se pro nás stává pastýřem nasloucháním. To je postoj člověka, který věří: věří, protože slyšel důvěryhodná slova. Je to první krok, který musí člověk udělat, aby vstoupil do vztahu: naslouchat, což je mnohem víc než pouhé slyšení. Naslouchat znamená především poznat toho, kdo mluví, podle jeho hlasu, podle jeho jedinečného tónu. Vyžaduje to jisté úsilí a námahu jej rozpoznávat, upamatovat si ho a nosit.
Ježíš se pro nás stává pastýřem následováním. Následujeme také tím, že sledujeme pozorně účinek, dopad a plodnost jeho slova, které se rodí do světa skrze naši vytrvalou modlitbu. Naše kněžství. Nestačí jen geograficky jít, kamkoli jde (srv. Zj 14,4), to také. Náš životní styl a rytmus života se připodobňuje jeho přítomnosti, přicházení do našeho času a vycházení do jeho dovršení (srv. 1Jan 2,6).
Ježíš se pro nás stává pastýřem sdílením lásky, více skutky než slovy, oboustranně. V duchu známého Ignácova axiomatu: „Milující dává a sdílí milovanému to, co má, nebo z toho, co má nebo může; a stejně obráceně milovaný milujícímu.“ (DC 231) Žijeme spolu v těsné domácnosti, kdy mu dovolím, aby mi mluvil do všech věcí.
Definitivně se Ježíš se pro nás stává pastýřem, když od nikoho jiného neočekáváme to, co můžeme očekávat jen od něj. Dar věčného života a hluboké přesvědčení, že jsme v jeho rukou a že od nich nás nikdo nikdy nemůže odvést. Ruka Ježíše je ruka, která se nás dotýká, aby nás uzdravila; ruka, která nás zvedá, když upadneme; ruka, která nás přitahuje k sobě, když, jako Petr, se topíme (srv. Mt 14,31); ruka, která nám nabízí chléb života; ruka, která se nám představuje se znaky utrpení, aby nám dala život (srv. Lk 24,39; Jan 20,20.27); ruka, která nás žehná (srv. Lk 24,50), natažená k nám, aby nás pohladila a potěšila. V těchto útěchách, jež přemáhají naše neútěchy, se konkretizuje naše velmi osobní zkušenost toho, co znamená být vložen do náruče nebeského Otce. Slova „Já a Otec jsme jedno“ jsou vrcholem. A zde je naše místo, jímž i my s ním vstupujeme a vystupujeme k Otci. Tato slova byla pro Židy šokující, ale jsou základem naší víry jako následovníků tohoto Boha, který se stal člověkem v Ježíši z Nazareta, našem pastýři.
