Se synodálním procesem v české církvi je od počátku aktivně spojen teolog Prokop Brož, který byl nedávno vysvěcen na pomocného biskupa v Hradci Králové. V rozhovoru s ním jsme rozvažovali o tom, co synodalita znamená v praxi a jaké naděje či naopak výzvy přináší.
Prokope, dovol mi začít na trochu osobnější notu. Nechci nic předstírat – oba jsme ze stejné farnosti Červený Kostelec, známe se od dětství, vyrůstali jsme spolu, naše rodiny se dobře znaly a trávili jsme čas při různých společných aktivitách. Několik let jsme taky spolu studovali na stejné univerzitě v Římě. Snad tedy nebude vadit, když budu pokračovat v neformálním duchu…
Známe se skutečně dlouho, a tak je milé, že právě od tebe, Jendo, dostávám otázky a nabídku tohoto interview. Připomínáš společný čas strávený na Papežské univerzitě Gregoriáně, na který rád vzpomínám. Jak jsme o velké přestávce nad kávou či cappuccinem probírali to, co se nám honilo hlavou…
Na to i já moc rád vzpomínám. Byl to pro mě velmi inspirativní čas. Co ti, Prokope, blesklo hlavou, když ses dozvěděl, že tě papež jmenoval biskupem?
Vzpomínám si na telefonát, při kterém mně nuncius arcibiskup Jude Thaddeus Okolo sdělil, že papež František vyslovil mé jméno v souvislosti s pomocným biskupem královéhradeckým. Sdělil jsem panu nunciovi, že mu raději přijedu dát odpověď osobně do Prahy. Věděl jsem, že se jmenování připravuje a že patrně mé jméno je ve hře, ale celou záležitost jsem nechal plavat. A najednou jsem stál před rozhodnutím.
Vzal jsem si čas několika dní. Cítil jsem, že mé původní rozhodnutí pro kněžské povolání je zcela v souladu s papežovým jmenováním. Ale vzápětí mě zaplavila řada obav. Ta nejpalčivější vycházela z představy, která koluje mezi lidmi i v mém dosti blízkém okolí. A sice že biskupská služba není nic jiného než vysoká funkce v církvi, která je spojena s touhou po postech a po kariérismu.
Naštěstí již od svých studií teologie jsem se naučil vážit si biskupské služby v církvi, a tak dlouhodobě pozoruji široké spektrum postojů, jak lidé biskupy vnímají: od málem zbožňování až po cynické vysmívání. A tak jsem nakonec tuto službu v církvi přijal s pokorou, že nechám na lidech, ať si o mně svůj úsudek udělají sami, že jim nebudu dokazovat, jak a proč jsem biskupskou službu v církvi přijal.
Na tvém biskupském svěcení bylo pro mnohé velmi silným momentem, když jsi na konci ohlášek požádal představitele jiných křesťanských denominací, aby celému shromáždění společně udělili požehnání. Jak tato myšlenka vznikla?
Už od prvních bohosloveckých let jsem vnímal potřebu pojímat církev jako společenství všech, kdo se ke Kristu hlásí. Myšlenka ekumenismu mě vždy lákala a měl jsem veliké štěstí, že jsem se ve svém životě mohl věnovat studiu vzniku a průběhu různých sporů v církvi, abych zjistil, že vznikají jen proto, abychom v nich hledali nové cesty ke smíru a jednotě.
V ekumenickém hnutí jsem našel velikou útěchu, protože jsem zjistil, v čem duch ekumenismu spočívá: naslouchání Kristu a jeho Duchu, který vede církev po cestách jednoty – jako sjednocování toho, co se rozdělilo. Takže když jsem dostal na stůl návrh biskupského svěcení, hned jsem do připravovaného programu po slavném Te Deum propiskou vložil poznámku: Árónské požehnaní od zástupců ekumeny.
Byl to velmi působivý symbol. Ale vraťme se k biskupské službě, kterou jsi přijal. Co pro tebe znamená a jak se v této nové roli cítíš?
Rád bych odpověď na tvou otázku rozvedl vzpomínkou na doby, kdy jsem působil na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Prvních sedm let jsem se angažoval v akademickém senátu i jako jeho předseda. A tak jsem kromě běžných povinností bádat a učit také věnoval dosti času tomu, abych se bavil s ostatními kolegyněmi a kolegy o jejich představách a vizích.
Fakticky jsem také byl v úzkém spojení s vedením fakulty. Až jako děkan jsem pochopil, že je třeba chránit vzácný nástroj života fakulty – akademický senát jako prostor naslouchání, férové diskuze a společného rozhodování. A také jsem na téže fakultě coby děkan zažil, když se tato zdravá funkce senátu začala dusit pod tíhou různých strategií. Učil jsem se tehdy rozhodovat ve prospěch fakulty tím, že jsem bral maximálně vážně akademický senát.
Podobně v kněžské službě jsem se naučil dát na úsudek lidí a rozvíjet schopnost rozpravy, účasti věřících na životě farního společenství. Biskupská služba pro mě znamená rozvíjet toto „umění souhry“. Učím se spolupracovat s nejbližšími – s biskupem Janem, s členy biskupské rady, okrskovými vikáři, kněžími a dalšími lidmi, kteří v církvi našli cestu osobního povolání.
A jak se cítím? Jsem nadšen, jdu do toho naplno, i když leckdy je ve mně malá dušička. Jsem rád, že biskupská služba mě nezahání do kouta, ale hlouběji mě vede do úzkého spojení s Kristem, cítím, jak v jeho Duchu nově vnímám vztahy kolem sebe, život v církvi, výzvy v současném světě.
Pomocným královéhradeckým biskupem jsi už po několik měsíců. Když se ohlédneš, co se už podařilo a co tě v nejbližší době čeká?
Biskupské svěcení přišlo v době, kdy se každoročně připravují změny v diecézi. A tak až do léta jsem měl na starosti kostel Panny Marie na Velkém náměstí. Dělám to rád, ale vnímám, jak naléhají další úkoly v diecézi i na úrovni České biskupské konference. Nejprve jsem se mohl sžít s nejbližším společenstvím lidí kolem kostela a také dotáhnout přípravu trvalých jáhnů.
Pro události spojené s biskupským svěcením se také přerušil projekt synody mladých, kterému bych rád opět popřál budoucnost. V rámci katechetického centra jsme začali uvažovat o tom, jak připravit novou generaci katechetů. Ne, nudit se nebudeme.
Zmínil jsi projekt synody mladých. V synodální cestě jsi byl velmi angažovaný od jeho počátku. Jak tento proces v církvi dosud hodnotíš?
Učil jsem na Katolické teologické fakultě patnáct let eklesiologii. Církev a vývoj jejího života je pro mě více než dvacet let předmětem zájmu a hlubšího studia. A proto jsem přesvědčen, že synodální proces v církvi není novinka, je to spíše přiléhavá forma vnímání a rozvoje současného života církve. Není to tak, že bych se za dva týdny stal fanouškem módního trendu v církvi. Mám rád hlubší pojetí věcí a konzistentnější přesvědčení lidí.
Považuji synodální proces a v něm zcitlivění na synodalitu za výzvu, na kterou nás na konci 20. století připravil a do které nás na začátku 21. století uvedl Kristův Duch. Jde o teologické pojetí života církve, které má plně božsko‑lidskou podobu a zásadně misijní náboj. Je to církev, která je ze svého nitra obrácena do světa (ecclesia extroversa). Považuji ji za autentický nástroj Kristova evangelia, umožňuje rozlišovat postoje, vize, oddělovat autentické hnutí Ducha od poněkud ztuhlých ideologií. A proto je se synodálním procesem v církvi spojena krize, tříbení a očišťování postojů a praktik, tolik slibný proces konverze, o kterém často mluvil papež František.
Zdá se mi, že mnozí věřící – dokonce i kněží – stále vnímají synodu jako nějaký úkol, kterému bylo třeba dostát, protože to přišlo shora. Přitom je i z prvního zasedání synody zřejmé, že jsme svědky změny paradigmatu, jak žít církev v tomto světě…
Když zadá učitel domácí cvičení z angličtiny, je třeba ho splnit. Když pilujeme na housle složité pasáže v etudách, není to ještě umění, ale bez řemesla to nejde. Jenže angličtina ani umění hry na housle nespočívá ve výkonu. Chyba, když hodnotíme jazykovou dovednost jen podle slovní zásoby, bezchybné gramatiky. Běda, když na houslovém koncertu obdivujeme jen technickou bravuru. Umění předat v angličtině více než je řečeno, umění sdělit koncertem na housle skutečnou múzičnost, která otevírá mysl i srdce, to je smysl cvičení.
Podobně je to se synodalitou. Často jsme se nedostali dál než k plnění úkolů. A přitom díky novému stylu komunikace se máme učit novému vnímání třeba již dávno starých věci – např. svátostí, v nových souvislostech pojímat církev, modlitbu, svědectví, prožívání manželství, rodinného života, kariérního růstu v práci, řešení problematických momentů života lidí, jako je zneužívání nebo ne‑užívání skutečné autority ve společnosti.
Jaké kroky má církev v rámci synodálního procesu za sebou a jaké další ji teď čekají?
Od roku 2021 se biskupská synoda věnuje synodalitě v církvi. Proběhla fáze dotazování Božího lidu na místní, národní i kontinentální úrovni. Tím jsme se dostali do října roku 2023, kde se proces ještě znovu zaměřil na synodalitu, zatímco s ní spojené otázky svěřil papež František deseti pracovním skupinám.
V říjnu 2024 se fáze zkoumání, naslouchání a rozlišování uzavřela a proces se otevřel další fázi: zpět v místních církvích se máme naučit naslouchat Božímu Duchu společně, naučit se pod vedením Ducha svatého postupně pojmout klíčová témata ve svých domácích prostředích a nalézat novou dynamičnost a sílu křesťanství pro lidi, společnost, kulturu dneška a zítřka. Je připraven rámcový harmonogram do roku 2028 a nyní i na národní úrovni připravujeme konkrétní kroky.
Zdá se, že jedním z plodů této cesty bude větší decentralizace moci v církvi. Neskrývá se v tom ovšem nebezpečí nejednoty a rozdělení mezi věřícími?
Řídit církev z nějakého politicky výhodného středu se už od jejího vzniku nedařilo. Učedníci byli v Jeruzalémě, a vzkříšený Ježíš je pozval zpátky do Galileje. Prvotní církev pak byla v Jeruzalémě, ale pronásledování způsobilo, že se učedníci rozběhli do vzdálenějších koutů – a tak se evangelium mohlo rozšířit po celém světě. V době středověku se ukázalo výhodné, aby byl střed církve v Avignonu – moc se to nedařilo. Napoleon chtěl, aby papež Pius VI. sídlil v Paříži, nešlo to.
Centrum církve je spojené s přítomnosti Krista v eucharistii. Jak psal Henri de Lubac, eucharistie tvoří církev, církev tvoří eucharistii. Leckdy (časově podmíněné) účelné spojení sil do středu – třeba v rámci slučování farností patří k životu církve. Je důležité, aby věřící kolem eucharistie mohli žít autentický život z víry a v jednotě Kristových učedníků.
Napětí mezi „kapilárními“ společenstvími a univerzálními strukturami církve bude vždy. Je třeba toto napětí uchovat: když bude vše jen univerzální, rozmanitost bude sežehnuta žárem jednoty, jak píše Johann Adam Möhler již na začátku 19. století. A pokračuje: když se vše bude řídit jen místními společenstvími, celá církev v rozmanitosti ztratí vřelost a zmrzne. Jen Kristus umí udržet dostatečnou vřelost v rozmanitosti.
Lze podle tebe očekávat nějaké výrazné změny v praxi církve – třeba i nějaké zásadní reformy kanonického práva?
Považuji za geniální, že papež František vedle hlavního diskurzu synody rozlišil deset pracovních či studijních skupin a dal jim relativně klidný prostor k práci. Připomenu, že jde o vztahy mezi latinskou církví a východními církvemi, o chudé, o poslání v digitálním prostoru, o formaci kněží, o kanonické otázky, o vztahy mezi biskupy a řeholním životem, o postavě biskupa a jeho úloze v církvi, o synodální metodě v církvi a také o plodech ekumenického procesu v církvi. Tak se těším, jaké podněty a návrhy z těchto skupin vzejdou.
Co můžeme udělat pro to, aby tento proces nebyl jen čistě lidskou záležitostí, ale aby byl opravdu odpovědí na vanutí Ducha?
Začínám od synodálního počátku: naslouchám. Zajímá mě, kde Duch svatý odhaluje, zakládá a rozvíjí skutečný život. Ježíš nás učí, že Boží království je mezi lidmi, tedy tam začíná a rodí se (srov. Lk 17,21). Je tedy spojené s člověčenstvím. Může abstrahovat od jeho konkrétního spojení s Duchem Božím – třeba tím, že život církve promítá na rovinu čistě myšlenkovou (ideologie), nebo naopak jen praktickou – zaměřením na počty nebo výkon. Jenže pak zabředáváme do neřešitelných situací, ideologicky se kroutíme nebo předháníme v odvážných praktických vizích.
Držme se Ducha svatého a využijme všech schopností a možností, které nám lidství nabízí. Dnes a tady. Ve spojení s církví, vzácným darem, který do života uvedl Mesiáš‑Kristus a který v čase postupně roste a do sebe integruje nejen moudrost Božího světa, ale též lásku vyjádřenou v lidských příbězích.
Otázky kladl Jan Regner SJ. Foto Matouš Gorun.
Vyšlo v bulletinu Jezuité 3/2025.
Mons. ThLic. Prokop Brož, Th.D., se narodil r. 1972 v Náchodě a vyrůstal v Červeném Kostelci. Po absolvování Teologického konviktu v Litoměřicích studoval v Římě na Papežské lateránské univerzitě. Jako jáhen působil v Diecézním centru života mládeže Vesmír v Jedlové a ve farnosti Polná. Po vysvěcení na kněze byl farním vikářem v Nové Pace a Kutné Hoře. Na Papežské univerzitě Gregoriana získal licenciát teologie a začal vyučovat na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, kde se později stal děkanem (2010–2018). Po svém návratu do diecéze se stal ředitelem Diecézního teologického institutu při Univerzitě Hradec Králové. Dne 2. prosince 2024 byl jmenován pomocným biskupem královéhradecké diecéze a titulárním biskupem litomyšlským. Jeho biskupské heslo zní: Stačí ti moje milost.
