Hlavním pramenem spirituality jezuitského řádu je útlá kniha nazvaná Duchovní cvičení. Ignác z Loyoly ji nenapsal jen na základě své reflexe v rámci teologických studií, je především plodem jeho mystické zkušenosti, kterou zatoužil sdílet s druhými. Tato kniha překvapivě není koncipována jako teoretické pojednání o duchovním životě, není nějakou tradiční asketickou příručkou, ale spíše praktickým návodem, jak dělat měsíční duchovní cvičení nebo alespoň jejich část. Je tedy jakousi kuchařkou, kterou nejvíce ocení ti, kteří mají za úkol podle ní druhým navařit vybraná jídla. Kromě toho kniha nabízí inspirativní podněty k procesu rozhodování a uspořádání vlastního života. Velmi důležitou částí jsou pravidla pro duchovní rozlišování, v kterých Ignác odkrývá svou znalost lidského nitra a dynamiky duchovního života.
Spiritualita
Kniha, která formovala jezuitskou spiritualitu
in actione contemplativus
být kontemplativní v činnosti
Nacházet Boha v každodenním životě
Jeden z nejdůležitějších rysů ignaciánské spirituality je snaha hledat Boha ve všem, dokonce i ve všech běžných činnostech. „Tento způsob uvažování, při němž člověk nachází Boha všude, je snadnější, než kdybychom se chtěli povznášet k duchovním věcem vznešenými myšlenkami,“ prohlásil kdysi Ignác z Loyoly. Tato „mystika všednosti“ je přítomná ve slovním spojení Ignácova spolupracovníka Jeronýma Nadala „in actione contemplativus“ – tedy být „kontemplativní v činnosti“. Apoštolát nesmí být pro jezuity nikdy překážkou ve spojení s Bohem, které všemu dává smysl a naplnění. Tuto pravdu svým způsobem vyjadřuje i heslo jezuitského řádu „ad maiorem Dei gloriam“ – „k větší Boží slávě“.